Žádné sociální příspěvky a důchod sto korun. I tak vypadal po válce život rodiny s postiženými dětmi

„Tatínek se oženil a v roce 1926 se narodila sestra Dagmar,“ popisuje rodinnou historii Ludmila Vlachová. Ona sama se narodila do druhého manželství svého otce spolu se dvěma bratry. „Oba byli tělesně postižení. Neviděli, nemluvili, měli rozštěp patra, nechodili,“ vzpomíná.

Matka musela opustit práci porodní asistentky a zůstala doma bez jakékoli pomoci státu. „To neexistovalo!“ dodává pamětnice s tím, že důchod pak stát mamince vyměřil na sto korun.

Bratři zemřeli ještě jako děti, ale Ludmila Vlachová si na ně dodnes uchovává vzpomínky. „Když jsem hrála na housle Humoresku, tak ten Venoušek se usmíval. A když mluvil Zápotocký, tak plakal.“

Otec Ludmily Vlachové|foto:Irena Šarounová, Český rozhlas

Rodina žila za války ve Sterlyově, dnes Mahlerově, ulici v Jihlavě. Na konci války museli byt na měsíc opustit a poskytnout ho příslušníkům Rudé armády. Zpátky se pak vrátili sice do stejného domu, ale do jiného bytu. „Bydleli jsme po Němci, který byl dozorce,“ říká Ludmila Vlachová.

V bytě potom s rodiči bydlela i jako vdaná s manželem a třemi dětmi. „V jednom pokoji,“ dodává. Vlastní byt se jim nedařilo sehnat. „Chodili jsme na bytový úřad, nikde pro nás nic nebylo.“

Manžel Ludmily Vlachové pracoval v podniku Pozemní stavby a tehdy se stavělo sídliště U Hřbitova, tehdy Leninova. „Obsadili jsme přízemní byt, který využívali zaměstnanci. Nastěhovali jsme se a přišli z bytového úřadu,“ popisuje peripetie pamětnice. Naštěstí se za svého zaměstnance podnik postavil a rodina dostala příslib nového bytu v desetipodlažním domě v ulici Jiřího z Poděbrad.