Vydal se na konec světa a povídal si se smrtí

Někteří jeho přátelé toto netradiční rozhodnutí vnímali, jako krizi středního věku, kdy většina můžu mění manželky. To ale rozhodně není případ pana Votavy: „S manželkou jsem 30 let a měnit ji nehodlám a nebudu.“ I její podpora mu během cesty velmi pomáhala. Na otázku, co si zabalil s sebou, odpověděl, že to nejdůležitější. Co musíte sebou mít je víra, že to má nějaký smysl, potom musíte mít vůli, protože se musíte každé ráno i během dne přinutit jít dál a když chcete ujít skoro tři tisíce kilometrů, je důležitá i vytrvalost.“ Jan Votava vysvětluje, to jsou ty tři V: „Jak já říkám a pak jsem ještě přidal čtvrté, tím čtvrtým je paní Votavová.“

Kudy teď

V první etapě si chtěl projít Stvořidla. Na trase ze Světlé nad Sázavou do Ledče ale chybně odbočil a místo původních 26 šel 32 kilometrů s totální vyčerpání a puchýři na nohou. Naštěstí nepolevil a pokračoval ve své pouti dál. Během cesty zpočátku využíval papírovou mapu, která ho mnohdy mátla a časem zjistil, že se podle ní jít opravdu nedá. Tak si pořídil GPS navigaci, se kterou to bylo o poznání lepší, nicméně i ta ho vedla převážně po silnici, kde to nebylo mnohdy jednoduché. „Psychika v tom stresu s těmi kamiony byla dost náročná.“ vysvětluje Jan Votava. Uznal, že si cestu měl nejprve lépe nastudovat, díky tomu by se prý vyhnul velké spoustě komplikací zejména v Německu.

Denně do Santiaga přijde kolem dvou tisíc poutníků ze všech koutů Evropy, je to velice individuální.  Jan Votava za celou svou cestu potkal jen dva nebo tři poutníky, kteří šli stejnou vzdálenost jako on. V Pyrenejích se například potkal 75 letým důchodcem z Vídně, který tuto cestu také absolvoval.

Hřebenatka jako symbol Svatojakubské cesty

Až v Německu Jan zaznamenal, že jej lidé začali oslovovat, měli o této cestě povědomí. „Chtěli vědět, jestli jdu celou cestu, nebo jenom kousek, přáli mi šťastnou cestu, v hospodě mi platili pivo, dostal jsem od nich čokolády a banány,“ vypráví o zážitcích Jan Votava, který uznává, že udělal chybu. „Kdybych býval já hlupák starý šel po poutní cestě tak, jak je značená, tak bych si ušetřil spoustu problémů, protože bych šel po krásných pěších stezkách, a kdybych si ještě pořídil nějakého průvodce, tak bych věděl, kde se mohu ubytovat, kde si můžu něco nakoupit, ale já jsem si šel svou cestou.“ Občas se mu stalo, že usínal a měl u sebe dvě deci vody a tvrdý chleba.

Poutní cesta Jana Votavy do Santiaga de Compostela|foto: Jan Votava

Během cesty někteří poutnici neodhadnou svoje síly a mnohdy i skonají. Důkazem toho je nespočet pomníků poutníků, kteří do svého cíle nedorazili. Úžasný zážitek měl Jan Votava ve Francii, když na tom byl psychicky hodně špatně. Po dvou měsíční chůze ho napadla myšlenka: Kdo seš a co chceš? Jan Votava dostal i odpověď: Já jsem tvoje smrt. Lidé prý moc neberou na vědomí, že smrt na ně číhá všude. „On není zlej, když přijde čas, tak on vykoná co má, ale je dobrý bejt připravený, že to může přijít,“ přidává Jan Votava, který upozorňuje: „On nepřichází, je s námi pořád.“

„Pochopil jsem hromadu věcí, kterým jsem dřív nerozuměl, musím říct, že mi to dalo obrovskou míru klidu a jestli jsem měl nějaký strach ať už z čehokoliv, z nemoci, neúspěchu, ze smrti, tak všechen ten strach zůstal na té cestě.“