Vy jste ten, co pořádá modlení u piva? Slýchává evangelický farář Miki Erdinger

Vyrostl ve farářské rodině v Rovečném. „Jako malý kluk jsem farářem být nechtěl. Nelíbilo se mi, že bych musel celé kázání stát. Abyste se mohli stát evangelickým farářem, musíte mít vystudovanou evangelickou teologickou fakultu na Karlově univerzitě a musíte absolvovat roční vikariát, což je praxe u zkušenějšího kolegy, který je farářem asi šest, sedm let tuším. A ještě při nástupu na ten vikariát jsem si nebyl jistý, jestli chci farářovat,“ vzpomíná Miki Erdinger.

Farář musí mít rád lidi a Pána Boha

Šťastné dětství na faře bylo přesto jedním z důvodů, proč se nakonec farářem stal. „Mě dětství na faře bavilo, fara bývá otevřený prostor, hodně lidí tam chodí, hodně návštěv, rodiny s dětma, tak jsem si měl s kým hrát, s kým se vyblbnout. Člověk vyrůstal na faře se zahradou, fakt perfektní dětství. Takové bych přál i mým dětem,“ usmívá se mladý farář Miki Erdinger.

Farář musí podle Mikiho Erdingera umět spoustu věcí. „Od shánění grantů, zvučení akcí, zajišťování různých aktivit a hostů. Ale zásadní věc? Aby měl rád lidi, aby věřil tomu, co říká, aby měl rád svoji práci a měl rád Pána Boha.“

Farář je obklopen lidmi, ale je to povolání osamělé

Povolání faráře je povolání osamělé. „Nemáte kolegy, jste sám. Váš nejbližší spolupracovník je kurátor. A to je jeden člověk z toho sboru a staršovstvo, které je volené sborem. Člověk s nimi nekomunikuje denní radosti a starosti. My faráři z našeho kraje se setkáváme minimálně jednou za měsíc, ale součástí toho je seminář, diskuze nad kázáními, takže člověk je v té své práci na tom svém sboru osamocen.“

A farář zůstane sám i po nedělní bohoslužbě. „Sice si popovídáte se členy sboru, proberete cenu masa na trhu, ale všichni pak odejdou na oběd a vy pokud nemáte rodinu, vrátíte se na faru a jste tam sám,“ krčí rameny Miki Erdinger.

Osmdesátileté dámy jednou za měsíc dorazí do rockového klubu poslouchat hudbu a slovo

Je zastáncem toho, že biblické znalosti jsou potřebné, ale pokud člověk neví, jak s nimi žít v běžném životě, jsou nepoužitelné. „Vezmeme nějaké téma, třeba kamarádi, odpuštění, vztah k rodičům, o tom se bavíme, a co na to my jako křesťané a co na to říká bible. Není to tak, že vezmu biblickou knihu a z ní bych vyšel, udělám to opačně, vezmu téma a dojdu k té biblické knize,“ přibližuje svoji práci převážně s mládeží Miki Erdinger.

Být zavřený na faře a v kostele, na zahradě u kostela je podle faráře důležité, ale neboří to hranice pro lidi, kteří by do kostela normálně nešli. „Řekli jsme si, že s tím vyjdeme ven. Nejsme první, kdo to udělal, dělá to Štěpán Hájek v Brně. Chceme křesťanstvím oslovovat víc lidí. A protože mám spoustu přátel v Batyskafu, řekli jsme si, že to zkusíme tam. Dva tři měsíce to trvalo, než to u našeho staršovstva prošlo. Teď mi sedmdesátiletí lidé řeknou, že se toho báli, ale teď chodí a ani jednou nevynechali. Nejenže jsme křesťanskou zvěst přinesli do hospody, ale ty osmdesátileté dámy jednou za měsíc dorazí do místního rockového klubu, dají si víno a poslouchají hudbu a slovo,“ zve na bohoslužbu do žďárského Batyskafu evangelický farář ze Sázavy a Sněžného Miki Erdinger.