Vražedný kámen. Otřesný případ, při kterém zblednul i vrah

V úzkém temném krámku u Mariánského náměstí na Starém Městě pražském ležela zohavená mrtvola s rozbitou lebkou a roztříštěným čelem. Vedle ní ležela dlažební kostka s krvavým rohem, za postelí byla pohozená sekyrka, na které ulpěl chomáč vlasů.

Účinkují: Václav Knop, Václav Neužil, Martin Písařík, Jaroslava Pokorná, Marek Holý, Ivan Řezáč, Zdeněk Maryška
Scénář: Bronislava Janečková a Miloš Vaněček
Režie: Dimitrij Dudík
Zvuk: Petr Šplíchal

Právě s ní kdosi rozštípl lebku nebohé obchodnice. Mozková hmota byla i na zemi a mísila se s krví. Tato ohavná scéna se naskytla detektivům Josefu Drašnarovi a Václavu Oličovi, kteří vyšetřovali loupežnou vraždu obchodnice s klenoty a starožitnostmi Johanny Gollerstepperové. Došlo k ní 19. března 1898.

Logický úsudek a peněžní odměna

Motiv činu byl zřejmý (z výlohy i ze zásuvek zmizela většina šperků, hodinek a cenností, jen trezor se asi nepodařilo otevřít). Ale pachatel? Vzorky biologického materiálu a otisky prstů se tehdy na místě činu neodebíraly – daktyloskopie jako kriminalistická metoda ještě neexistovala.

V pátrání měla pomoct odměna ve výši 200 zlatých. K výslechu bylo předvedeno přes 300 svědků a různě podezřelých osob. Podle korunní svědkyně Terezie Mišonové, služky z restaurace poblíž místa činu, byli pachatelé dva. Větší vešel do krámku, zatímco hubený hlídal na ulici.

Soustavná práce s otisky prstů u nás začala až v roce 1903. Určování krevních skupin začalo ještě později. První tři popsal rakouský patolog Landsteiner v roce 1901, všechny čtyři pak Jan Janský o šest let později.

Falešné stopy

Mišonová v něm při policejní identifikaci poznala Karla Kopeckého. Jenže ten měl na dobu vraždy alibi. Dalším podezřelým byl jistý Livora, který se do krámku vloupal už před sedmi lety a byl nedávno propuštěn z vězení. Jenže ten nikdy nevraždil. A alibi mu zajistili sami policisté, když ho v době vraždy vyslýchali kvůli kapesní krádeži.

Seznam s popisy ukradených věcí už mezitím dostali zastavárníci i policisté v terénu. Dalším podezřelým se tak stal 19letý pobuda a příležitostný nádeník Jan Pravda. Policisté u něj našli desítky cenností, které měl dle svých slov prodat v zastavárně na pokyn jistého Františka Outraty.

Mozek a zlato po kapsách

Když detektivové Pravdu vedli kolem místa činu, neovladatelně se roztřásl. Nejdříve zapíral. Brzy ale začal popisovat, co se 19. března 1898 událo: Outrata mu nabídl „práci“. Měl prý jen čekat před krámem a zahvízdat, kdyby někdo šel. Teprve když Outrata vyšel z krámku celý od krve a s naditými kapsami, došlo Pravdovi, do čeho se zapletl.

Na zadní straně kalhot Františka Outraty se našly červenohnědé skvrny. Mikroskop potvrdil, že se jedná o části mozkové tkáně a krev. Jenže stejné stopy se našly i v kapsách kabátu Jana Pravdy. Jak se tam dostaly, jestliže nevraždil? Pravděpodobně z kradených věcí, které měl v ruce nejdřív Outrata.

Trest smrti za Židovku

Výslech obou trval nepřetržitě den a noc. Soud začal 30. června 1898. Mezi svědky se objevil i vězeň, kterému se Outrata ve vazební cele svěřil: „Když mi to dokážou, trest smrti nedostanu, protože za Židovku snad šibenici nedávaj, ne? To by musely bejt alespoň čtyři takový. Dostanu nejvíc 15 let. Až vyjdu ven, najdu si zas nějakýho bohatýho Žida.“

Mýlil se. Outrata byl odsouzen za loupežnou vraždu k trestu smrti provazem. Pravdu porota uznala spoluvinným na vraždě, což znamenalo trest 12 let těžkého žaláře. Outratovi ale nakonec byla udělena milost, trest smrti mu byl zmírněn na doživotní žalář.

autoři: Bronislava Janečková , Michael Erhart , rota
Spustit audio

Související