Vojenské trestní řízení za Napoleona fungovalo podobně jako dnes. S obžalobou i obhájcem

9. březen 2018

Napoleonským válkám se Jiří Cihlář věnuje jako budoucí právník a také jako voják. „Jsem granátník 18. pluku francouzské armády, účastním se historických bitev, různých pietních aktů a vzpomínkových akcí. Když jsem začal studovat na právnické fakultě, téma mé diplomové práce bylo celkem jasné. Vojenské trestní právo za napoleonských válek. Zkrátka se to muselo potkat,“ vyprávěl v Dobrém dopoledni Jiří Cihlář.

Napoleonova vojska se okolo roku 1805 pohybovala i na Vysočině. „Napoleon obsadil Jihlavu a okolí, Pelhřimov, Havlíčkův Brod, Humpolec. Když se blížila bitva u Slavkova, Napoleon koncentroval všechny vojenské síly u Brna, v Jihlavě zůstaly jen Bavoři, což byli Napoleonovi spojenci. Odehrála se dokonce bitva u Štoků. Právě mezi Bavory a rakouskou armádou. Tu sice vyhráli Rakušané, ale na výsledek války to nemělo vliv, protože se odehrála až tři dny po bitvě u Slavkova,“ vypráví Jiří Cihlář.

Voják nesměl být odsouzen bez soudu

Jak fungovalo vojenské trestní právo? „Jedna věc je teorie, jedna praxe. Francouzský trestní systém byl postaven na moderních zásadách trestního práva. Voják, nebo kdokoli, nesměl být odsouzen bez soudu, trest mohl být uložen pouze podle zákona, stejně tak trestní čin musel vycházet ze zákona. Tak to bylo i u vojenského práva,“ vysvětluje advokát Jiří Cihlář.

Je tu ale jedno ale. „Zásobování francouzské armády se živilo zásadou: válka živí válku, takže armáda si musela poradit sama. Pokud nebyly zřízené sklady, vojáci museli jídlo sehnat buď kde buď. Takové nájezdy byly dokonce organizovány důstojníky. Takže to bylo tolerováno. Ale jakmile bylo zásobování obnoveno, vydaly se striktní rozkazy a jakmile někdo něco ukradl, okamžitě byl soud a obžalovaný mohl být popraven.“

Za vojenský delikt drancování náležel trest smrti bez ohledu na hodnotu ukradené věci

„Vojenské předpisy nestanovují hodnotu ukradené věci. Byl vojenský delikt drancování a za ten náležel trest smrti. Zpravidla se soud odehrával někde v místnosti, ale jsou známé i případy, kdy k němu došlo na polní cestě. Sešel se formálně určitý počet důstojníků a do patnácti minut mohl být voják odsouzen a zastřelen,“ krčí rameny Jiří Cihlář.

Vojenské trestní řízení se dělilo stejně jako dnes na dvě fáze. „Nejdříve bylo vyšetřování, posléze se věc dostala před soud. Vyšetřováním byl pověřen důstojník, vyslechl svědky, zajistil písemnosti, také souhrn všech důkazů. Jakmile jich měl dost, sepsal obžalobu. Dotyčný pak stanul před soudem. Tam vždy musel být exemplář zákona.“

Obžalovaný musel mít obhájce

„Obžalovaný musel mít obhájce. Buď si ho vybral, nebo mu byl ustanoven z řad důstojníků. Soudy soudily v sedmičlenných senátech, po vynesení rozsudku mohl být podán opravný prostředek. Lhůta pro jeho podání byla dvacet čtyři hodin. Musel to udělat hned.“

Škála vojenských trestů byla široká. Nejpřísnější byla poprava, kterou vykonávala četa dvanácti vojáků. „Střílelo se na vzdálenost několika metrů, v záloze byl záložní peloton složený ze čtyř vojáků. Průběh byl pompézní, všichni byli nastoupení, mělo to být exemplární. Dále byl trest v železech, což byly galeje, těžké nucené práce. Dále to byly veřejné práce, ty nebyly tak tvrdé a těžké a nebyly tak dlouhé. Vězení, pokuty, degradace. Časté byly také vojenské amnestie, které promíjely méně závažné tresty,“ vysvětluje Jiří Cihlář.

autor: Tamara Pecková
Spustit audio