Vernisáž je pro výtvarníka vždycky svátek. Je to příležitost setkat se s diváky, říká Lubomír Typlt
Ve čtrnácti letech měl Lubomír Typlt jasno v tom, čím chce být. „Chtěl jsem malovat, takhle jsem si to v sobě nastavil a nemusel jsem uhnout. Až ve dva a třiceti nastal bod zlomu a mé věci se začaly prodávat. Uměním se uživí pět procent těch, kteří vystudují umělecké školy. Není to nikde napsané, že se jim to povede. Já neměl žádné velké materiální požadavky, veškerou energii jsem dával do toho, abych maloval. Tuhle cestu jsem si zvolil.“ Teď své obrazy vystavuje v Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě.
Trému před čtvrteční vernisáží a před samotnou výstavou Jedlíci kukuřice Lubomír Typlt nemá, vše je prý dobře připraveno. „Obavy jsou spíš při přípravě. Tři měsíce dopředu musí člověk vědět, jestli dá dohromady dostatek obrazů, a hlavně těch kvalitních, aby takhle velkou výstavu mohl udělat. Víc než třetinu svých obrazů jsem si vypůjčil ze soukromé sbírky Roberta Runtáka, který je můj velký sběratel. Díky tomu jsem mohl v Jihlavě uspořádat výstavu toho nejlepšího, co jsem vytvořil za poslední čtyři, pět let.“
Není mi úplně jedno, kdo mě sbírá
Svého dvorního sběratele výtvarník sám najít nemůže. „V tomhle je výtvarník pasivní činitel, nemůže udělat moc proto, aby ho lidi sbírali. Když se moc podbízí, není to dobře. V tomhle oboru určitě ne, výtvarné umění není založené na čistém marketingu jako nějaký sklad. Probíhá to jinak, člověk musí vytvořit nějakou kvalitu, které si umělecký provoz všimne. Pak přijdou na řadu výstavy, kterých musí být poměrně hodně a měly by se odehrávat v prostorech, které jsou k tomu určené a teprve potom třeba přijdou sběratelé, kteří by obrazy chtěli vlastnit,“ krčí rameny výtvarník Lubomír Typlt.
„Ale na druhou stranu úplně jedno mi není, kdo mě sbírá. Ten zájem o mě přišel relativně pozdě, bylo mi pětatřicet let. Do té doby jsem dělal všechno pro to, abych se mohl uměním živit. Nikdy jsem nemusel udělat žádný ústupek kvalitě nebo svému přesvědčení. Nedělám na zakázku. Kdyby za mnou někdo přišel, ať mu namaluju parní válec, co mu stojí v garáži, to bych nedělal, ale asi bych to uměl. Zrovna parní válec by mě zajímal,“ směje se Lubomír Typlt.
Pro mě bylo vždycky důležité udržet kvalitu a to, jestli mě bude někdo sbírat, bylo až druhořadé
Ve 14 letech začal Lubomír chodit na výtvarnou školu Václava Hollara, pak studoval na UMPRUM u Jiřího Šalamouna, potom přestoupil do Brna na FAVU k panu Jiřím Načeradskému. „Ten byl pro mě obrovský vzor, nikdy nedělal ústupky. V naší době, která je na komerci zaměřená hodně i v umění, je pro nás výtvarníky zajímavé, že v době normalizace, když se nesmělo prodávat nic, vzniklo to nejkvalitnější umění, co tady máme. Sýkora, Malich, Kolíbal, Boštík, Šimotová a tak dále. Oni byli neoficiální a pro mě bylo vždycky důležité udržet kvalitu a to, jestli mě bude někdo sbírat, bylo až druhořadé,“ uvažuje Lubomír Typlt.
Na jihlavskou vernisáž v Oblastní galerii Vysočiny se Lubomír Typlt těší. Jednak ho přijedou podpořit kolegové a přátelé z hudební skupiny www, které je v současné době textař a za druhé se potká s diváky. „Pocit odcizení mezi prostorem, kde se obrazy vystavují a prostorem, kde vznikají, je obrovský. Umělec v ateliéru potřebuje být sám, potřebuje nebýt rušen, pokud je to malíř. Já potřebuju samotu, když jsou obrazy vystaveny v galerii, je to pro mě jedna z možností se potkat s divákem. Vernisáž je pro mě svátek.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.