Včelí úly a skartace. Liškův grunt v Radostíně nad Oslavou dává práci lidem se zdravotním handicapem

Ozývají se tu kladívka, vrtačky a voní to dřevem. Zaměstnanci si vedou dobře a práce jim jde od ruky. Podle vedoucího dílny Ilji Šuberta je práce se dřevem jednoduchá, lehká a vhodná i pro lidi s fyzickým handicapem.

Vedle dřevovýroby se zaměstnanci podílejí také na skartaci dokumentů. Nejde ale o žádné citlivé materiály nejvyššího stupně utajení. „Existují čtyři stupně dokumentů. Máte běžné, důvěrné, tajné a přísně tajné. K těm přísně tajným my se vůbec nedostaneme. Úroveň tajné, to dělá jedna až dvě firmy v republice. A my děláme tu běžnou skartaci, účetní agendu nebo zdravotní dokumentaci, která se vyřazuje,“ vysvětluje Ilja Šubert. Dokumenty se po rozemletí ručně dotřiďují, aby mohl být materiál odeslán k recyklaci a druhotnému využití.

V dílně aktuálně pracuje zhruba třináct lidí, z toho většina s různým stupněm zdravotního handicapu. Jeden zaměstnanec působí jako provozní asistent a pomáhá ostatním podle jejich potřeb. „Když přijímáme nového člověka, stačí základní manuální zručnost. Lepíme, šroubujeme, klepeme kladívkem,“ říká vedoucí dílny. Převládají zde lidé s fyzickým postižením, práce je přizpůsobená jejich možnostem.

Chráněná dílna Liškův grunt, pojmenovaná podle majitelů někdejšího statku, funguje tři roky, její vedoucí už se ale v sociálních podnicích pohybuje asi patnáct let. Podařilo se dát dohromady i dobrý kolektiv. „Ti lidé si tady hodně sedli, jednou za 14 dní si uděláme společnou svačinu, udělám jim zvěřinu, nebo někdo donese brojlery, jedna zaměstnankyně skvěle peče,“ usmívá se Ilja Šubert a dodává: „Dovolil bych si citovat svého tátu: jsou šťastní jako želvy. Dokonce jsem na Vánoce od nich obdržel pískovanej půl litr s nápisem, že když Pánbůh rozdával šéfy, tak oni dostali toho nejlepšího. Takže moje dušička a moje ego se zatetelilo, a budu to považovat za důkaz toho, že to, co tady dělám, tak to nedělám úplně blbě,“ směje se na závěr šéf chráněné dílny.