V restaurátorské dílně Filipů ve Velkém Meziříčí možná vyrůstá šestá generace truhlářů

18. leden 2018
Josef a Jan Filipovi, restaurátoři

Restaurátor starožitného nábytku musí být renesanční člověk „Musí ovládat hned několik řemesel, základem je truhlařina. Kování, zlacení, zámky, musí si umět vyrobit chybějící klíč, pak jsou tam řezby a intarzování. Je tam spousta věcí, které jsou potřeba k tomu, abychom nábytek dali dohromady a aby zase sloužil,“ vyprávěl v Dobrém dopolední Josef Filip, restaurátor z Velkého Meziříčí.

„Restaurátor musí být částečně i fotograf, když svojí práci dokumentuje, taky trochu chemik, protože musí vědět, co které rozpouštědlo s předmětem udělá, je toho opravdu hodně,“ doplňuje Josefa jeho syn Jan. Právě on je pátou generací truhlářů v téhle rodině. „Už se nám po dílně motá šestá. Starší syn už ke klihu přičichl, ale jestli bude v rodinné tradici pokračovat, teprve uvidíme,“ usmívá se Jan Filip.

Starožitný nábytek se opravuje starožitným nářadím. Vrtací kolovrátek máme na fotce z roku 1900

Josef Filip v dílně zažil svého dědečka, i když si ho pamatuje jenom matně, zemřel, když mu bylo šest let. „Tatínka jsem při práci vídal, ale zemřel také brzo, bylo mi čtrnáct let. Na moc věcí jsem se ho nestihl zeptat, ale že se vyučím truhlářem, vyplynulo úplně přirozeně,“ vyprávěl Josef. Jan to měl hodně podobné. „Odmala jsem tam chodil, zajímalo mě, co tatík dělá.“

Restaurátorská práce Josefa a Jana Filipových
Restaurátorská práce Josefa a Jana Filipových

Díky rodinné tradici se ve velkomeziříčské dílně Josefa a Jana Filipových starožitný nábytek opravuje taky starožitným nářadím. „Mám po pradědečkovi vrtací kolovrátek, ten máme na fotografii z roku 1900, to je velice příjemné,“ usmívá se Josef Filip, kterého doplňuje syn Jan: „Děláme na ponku, který máme po mém pradědovi. Drží a pořád se na něm dělá.“

V dílně jsou Jan a Josef parťáci, rozhodně nefungují jako mistr a žák. „Práci na zakázce si rozdělíme. Na jednom kusu pracujeme oba dva. Musíme být parťáci, jinak to nejde,“ upozorňuje Jan Filip.

Zajímalo mě, jak se vyráběl starožitný nábytek

Josef Filip po vyučení začal pracovat v měřínské Dřevoně, a protože ho zajímalo, jak se vyráběl nábytek dříve, absolvoval kurz restaurování a konzervování pro muzejní práci. „Začal jsem se zajímat o nábytek starožitný, vyhledával jsem literaturu, zajímal se o historii, abych do toho vplul. Můj tatínek intarzoval, chtěl jsem to zkusit. Proto jsem do toho šel,“ vysvětluje Josef Filip.

Restaurátorská práce Josefa a Jana Filipových

Jeho první restaurovaný kousek? „To bylo do muzea ve Velkém Meziříčí. Byla to židle lombardského stylu, to byla první restaurátorská práce, tam jsme museli zachovat i látku,“ vzpomíná Josef Filip. Těch zakázek je od té doby nepočítaně. Mezi jejich zákazníky kromě soukromých sběratelů v Evropě patří Horácká galerie v Novém Městě na Moravě, muzeum ve Velkém Meziříčí a Národní technické muzeum. Pro ně spolupracovali na zrestaurování císařského vozu Franze Josefa I. Opravené kousky z jejich restaurátorské dílny můžete vidět i v Bazilice svatého Prokopa v Třebíči.

Na zadní stěně bylo uvedeno, že to byla tovaryšská práce. To si dnes neumím představit

Než se restaurátor pustí do práce, musí si pečlivě promyslet, co bude dělat, jak bude postupovat. „Když dostaneme do ruky některé věci a rozděláme je na prvočinitele a jsou tam zápisy o tom, kdo na kousku pracoval před námi, to je pěkné,“ usmívá se pan Josef. Jeho syn Jan vzpomíná na zakázku v Karlových Varech. „To byla starožitná pracovna, na zadní stěně bylo uvedeno, že to byla tovaryšská práce. To si dnes neumím představit, že by učni takovou věc dělali jako závěrečnou práci,“ sklání se před uměním předků Jan Filip.

Aby aspoň kousek historie zbyl

Právě příběhy věcí, které opravují, Josefa a Jana fascinují. Jeden se váže k lavici v biedermeier stylu, která je na zámku ve Velkém Meziříčí. „Když ještě žila stará paní hraběnka Podstatská, nesmělo se s tou lavicí nic dělat, nesmělo se na ní sáhnout. Protože na ní seděli příslušníci gestapa a na ní rozhodovali, jestli Podstatským zámek zůstane nebo ne. Když zemřela, její dcera nám dovolila lavici zrestaurovat. Ale jednu část jsme museli nechat v původním stavu, jenom se to přečistilo. Aby aspoň kousek té historie zbyl,“ vypráví Jan Filip.

autor:Tamara Pecková
  • Životní styl
  • Publicistika