V Plzni po 30 letech dýcháme konečně zdravěji

Kouřící komín – od symbolu pokroku k příčině problému

Plzeň jakožto významné průmyslové centrum trpěla po desítky let vážným problémem se znečištěním ovzduší. V budovatelských 50. letech byl ještě kouřící komín vydáván za symbol pokroku. Během demokratizace společnosti v roce 1968 se na krátkou dobu smělo otevřeně mluvit o špinavém vzduchu jako o vážném problému, který je potřeba řešit. Ale během následující normalizace bylo téma z veřejné diskuze opět vytlačeno.

S ohledem na masové umírání lesů v důsledku kyselých dešťů a opakované inverzní situace už nebylo možné koncem 80. let problém zcela ignorovat. Komunistický režim v rámci tzv. perestrojky opatrně povolil tehdejším sdělovacím prostředkům, aby o problému informovaly. Nicméně ke skutečně systematickému řešení dlouho zanedbávaného problému došlo až po listopadu 1989, kdy nové zákony zavedly povinnost odsíření a odprášení velkých průmyslových podniků, ale i elektráren, tepláren atd.

K dramatické změně pak došlo na přelomu 80. a 90. let. Hygienická služba si pořídila první měřící vůz, který mohl vyjíždět k monitorování ovzduší v celém kraji. Český hydrometeorologický ústav pořídil šest poloautomatických měřících stanic pro sledování koncentrací znečištění oxidem siřičitým a měření SO₂ prováděly také různé instituce v okolí Plzni, v Křimicích, Třemošné nebo Losiné. V roce 1993 pak byly na Doubravce a v na Lochotíně instalovány první automatické měřící stanice. V letech 1995 až 1996 pak získalo město Plzeň díky dotaci Evropské unie 6 plně automatických monitorovacích stanic.

Změna ve významu jednotlivých zdrojů znečištění

Po roce 1989 došlo k dramatickému snížení znečištění vypouštěného hlavně z průmyslu, a to především z hlediska emisí prachu a oxidu siřičitého (SO₂). Ještě v roce 1991 bylo v Plzni podle dostupných statistik vypuštěno do ovzduší přes 9 tisíc tun prachu. V roce 2000 už to bylo asi jen 600 tun. Emise dramaticky poklesly hlavně v případě velkých průmyslových zdrojů, které byly ještě v roce 1991 zodpovědné za více než 80% emisí prachu, zatímco v roce 2000 už to bylo jenom něco kolem 40 %.

Mnohem problematičtější je podíl dopravy na znečištění ovzduší. Počet automobilů ve městě se od roku 1989 znásobil a v důsledku toho se zvýšil i jejich podíl na množství škodlivých látek vypuštěných do ovzduší. Zjevné je to zejména v případě znečištění oxidy dusíku (NO_x). Těch bylo podle statistik v roce 1991 v Plzni vypuštěno více než 8 tisíc tun, ale doprava se na tom podílela méně než 20 %. V roce 2000 bylo sice v Plzni vypuštěno jen něco přes čtyři tisíce tun NO_x, ale doprava už byla zodpovědná za více než 40 %.

V případě automobilů problém spočívá také v tom, že znečištění se na rozdíl od vysokých komínů průmyslu nerozptýlí na velkou plochu, ale zůstává nejhorší v blízkosti frekventovaných silnic, tedy také v blízkosti lidských plic.

Prašného spadu dramaticky ubylo…

V dřevních dobách se znečištění ovzduší vyjadřovalo jako prašný spad a uvádělo se v tunách prachu, který za rok spadl na kilometr čtverečný. Koncem 80. let se takto měřila prašnost na několika desítkách lokalit v Plzni. Na nejvíce znečištěných místech bylo tehdy naměřeno přes 700 tun prachu na km². Možná si to lepé představíte jako 70 deka prachu, který každý rok spadl na každý metr čtverečný plochy. Průměr z měřených lokalit se pohyboval mezi 100 až 200 tunami na km²/rok. Díky zákonům na ochranu životního prostředí v 90. letech množství prachu v plzeňském vzduchu dramaticky pokleslo. V roce 2000 už se průměr prašného spadu klesl na zhruba 50 tun/km² a na nejhorších místech se pohyboval nad 100 t/km².

… ale stále ohrožuje zdraví

Z hlediska lidského zdraví je ale podstatnější množství prachu menšího než 10 mikrometrů (PM₁₀), který se vyjadřuje v mikrogramech prachu obsažených v metru krychlovém vzduchu. Zatímco v roce 1989 se roční koncentrace prachu na měřících stanicích v Plzni pohybovala přes 70 ug/m³, v roce 2000 už poklesla na zhruba 25 ug/m³.

Bohužel od té doby už se situace příliš nezměnila. Zatím poslední dostupná data ukazují, že v roce 2018 se znečištění prachem v Plzni na jednotlivých stanicích pohybovalo zhruba mezi 20 až 25 ug/m³, přičemž podle doporučení Světové zdravotnické organizace (WHO) by to nemělo činit více než 20 ug/m³.

V případě jemného prachu (PM_2,5) se znečištění v roce 2018 v Plzni pohybovalo na jednotlivých stanicích od 13,2 do 19,2 ug/m³. To bohužel o 33 až 92 % více než kolik činí hodnota doporučená WHO pro ochranu zdraví.

Oxid siřičitý – úspěch, kterým je možné se chlubit

Spalování sirnatého uhlí a také obsah síry v motorové naftě byly příčinou toho, že v 80. letech představovalo znečištění ovzduší oxidem siřičitým za rozhodující ekologický problém. Znečištění SO₂ ohrožovalo dýchací systém lidí, ale vedlo také ke vzniku kyselých dešťů, které masově devastovaly lesy, zejména jehličnaté.

Koncem 80. let dosahovala v Plzni průměrná hodnota znečištění SO₂ přes 80 ug/m³, přičemž na nejhorších lokalitách překračovala roční koncentrace 140 ug/m³. Po odsíření velkých zdrojů znečištění a po změnách paliv v lokálních topeništích došlo k dramatickému zlepšení situace. V roce 2000 už roční průměry klesly na hodnoty kolem 10 ug/m³, které už pro člověka nepředstavují zdravotní riziko.