V osmdesáti čtyřech letech je nejšťastnější, cestuje a natáčí o tom filmy

Toulavé boty zdědila po svém tatínkovi. Byl řídící učitel na venkovské škole a na konci školního roku s dětmi jezdíval na výlet do Krkonoš. „Brával mě tam s sebou, to pro mě byly tak vysoké hory, nezapomenutelné zážitky, vyprávěl nám o Krakonošovi. Možná proto Krkonoše miluji po celý svůj život a ráda se tam vracím,“ usmívá se Miluška Mrvková.

Nejdřív poznejte okolí svého rodiště, pak kraj, pak republiku a nakonec vyrazte ven

To, co jí dal tatínek, vracela ona pak jako učitelka v mateřské škole. „Paní kuchařka nám udělala svačinu a my jsme vyrazili do přírody. Do lesů, na louky, do polí, k rybníku a vraceli jsme se až na oběd. Bylo to v Rokytnici nad Rokytnou, a když měla na kontrolu přijet paní inspektorka, brávala si s sebou pohodlné boty, aby mohla jít na výlet s námi,“ vzpomíná Miluška Mrvková.

Také založila a vedla oddíl turistiky mládeže, to už měla děti svoje. „Učila jsem děti, že nejdříve musí dobře poznat okolí svého rodiště, potom teprve okolí svého okresu, potom okolí kraje. Potom, aby se podívaly po celé republice a pak teprve ven,“ vypráví Miluška Mrvková. S dětmi chodila ven za každého počasí. „Stejné místo bylo pokaždé jiné. Pozorovali jsme kapičky deště na větvích, jak žbluňká déšť do rybníka, vždy to bylo jiné.“

Děti z autobusu bez poruchy na ty z rozbitého žárlily, že zažily takové dobrodružství

Velmi netradičně před pětačtyřiceti lety pořádala pro své děti z mateřské školy na konci školního roku vždy výlet. Mnohokrát jely s dětmi celé rodiny. Maminky, tatínkové, babičky i dědové. „Někdy jsme museli vypravit dva autobusy. A protože k výletům patří hudba, hrála jsem na kytaru. Cestou tam v jednom autobuse a cestou zpátky v druhém. Aby se nehádali. Jednou se jeden autobus na zpáteční cestě porouchal. Museli jsme počkat na pomoc. Děti jsem vyhnala na louku, nasbírali jsme dřevo, udělali jsme ohýnek, zpívali jsme a všichni si to moc užili. Druhý den děti z autobusu bez poruchy na ty z rozbitého žárlily, že zažily takové dobrodružství.“

Teď ve stáří má nejšťastnější období života. Může dělat, co má nejvíc ráda. Cestovat a natáčet cestopisy. „Bez rodiny by to nešlo, oni mě opravdu velmi podporují. Jim děkuji, bez nich bych to nedokázala. Na každé cestě se mi zdá, že jsem o kousek mladší. Neumím žádné řeči, sama jezdit nemohu, jezdím s cestovkou. Na několika zájezdech se mnou byla dcera se zetěm, na několika jsem byla se synem,“ vypráví Miluška Mrvková.

Na každou cestu se mnou jezdí andělíček strážný

Právě syn jí zprostředkoval nejkrásnější cestovatelský zážitek. Plavili se na lodi z Amsterodamu do Skotska. „Ze společnosti v salonku, kde byla zábava, zpívalo se, povídalo se, jsem se vytratila a šla jsem nahoru filmovat západ slunce. Foukalo, zima byla a najednou mi někdo dal přes záda kabát, a to byl můj syn. Já jsem říkala, že to byl nejkrásnější zážitek z mých cest,“ se slzami v očích vzpomíná Miluška Mrvková.

Moje dušička jako ve vatičce, když vidím, jak jsou šťastní

A jak vybírá destinace, do kterých se v osmdesáti čtyřech letech podívá? „Naposledy jsem byla na Srí Lance. Na každou cestu se mnou jezdí andělíček strážný. Já jsem na ni vůbec nepomýšlela, přišla jsem domů a katalog byl otevřený na stránce se Srí Lankou. A bylo,“ krčí rameny Miluška Mrvková.

Na svých cestách natáčí filmy. „Já jsem se od těch malých dětí přeorientovala na seniory. Ty nevozím do přírody, přírodu vozím za nimi. To je moje dušička jako ve vatičce, když vidím, jak jsou šťastní, to je moje poděkování za všechno,“ spokojeně a s pokorou se vyznává Miluška Mrvková.