V Barmě je neuvěřitelná pohoda

Barmu si ale turisté příliš nevybírají, protože po čtyřiceti letech vojenské diktatury je to tam netáhne, ale teď už je to země velmi vstřícná, říká Martin Dufek. „Ti lidé si velice váží toho, že se tam už nebojuje. 80 % obyvatelstva jsou budhisté, jsou milí, příjemní, mírumilovní, a v povaze mají i to, že nechtějí sdělovat nic špatného. Jsou dokonce umírnění v oblékání, i muži nosí sukně, je to velmi pohodlné,“ usmívá se cestovatel, ale dodává, že Barmánci jsou zároveň velmi pracovití. „Už úderem třetí hodiny ráno všude začne cvrkot – prodavači jsou v obchůdcích, ulice ožijí a dospí se patrně odpoledne, kdy se kvůli horku nedá moc pracovat.“

Památky jsou plné zlata

Myanmar je rozmanitá země s nádhernou přírodou, jsou tam moře, jezera, hory, džungle atd. Hlavním důvodem, proč ji navštívit, jsou určitě nádherné budhistické památky. „Vstupné jsme ale zažili snad jenom dvakrát,“ vybavuje si Martin Dufek. „V bývalém hlavním městě Yangon, kde žije 6 milionů obyvatel, se nachází Shwedagonská pagoda. Je to vlastně soubor stúp, vysokých pozlacených sloupů, a hlavní stúpa je vysoká 98 metrů. Je na ní spousta nejen zlata, ale i drahých kamenů, diamanty. V kupoli nahoře najdeme 1380 drahých kamenů, kterým vévodí 86 karátový diamant. Říká se, že ve všech svatyních v okolí je víc zlata, než ve všech bankách ve Velké Británii.“

Podle Martina Dufka o památky pečují lidé dobrovolně sami a všechno se platí ze sbírek, stát péči nijak nefinancuje.

Jedním z největších divů Myanmaru je Zlatá skála „Kyaiktiyo“, což je viklan - sedmi metrový kámen stojící na další skále, které se dotýká jen plochou asi jednoho decimetru, prý to celé vyvažuje Buddhův vlas. Celá skála je pozlacená tenoučkými plátky zlata, které si Barmánci mohou koupit a na jakoukoliv památku přiložit.

Sloni pomáhají a mají i svůj pracovní tábor

U Bengálského zálivu byl v džungli sloní tábor. „Je to vlastně tábor pracovní,“ vysvětluje Martin Dufek. Přinesl ukázat i dřevěný zvonec, který má každý slon na krku. „Slony nemůžete uvázat, protože by se utrhli, takže jsou tam volně a mahuti, jejich pečovatelé, je v džungli najdou podle zvuku.“ Sloni v táborech pracují, například stahují dřevo, ale ukazují se i turistům nebo je povozí. Podle zkušenosti Martina Dufka slonům chutná cukrová třtina, vylezou i na prudký svah a jsou velmi šikovní. „Rozzuřeného slona jsme nepotkali, ale ono úplně stačí, když slon zvedne chobot a zatroubí.“

Jezerní lidé žijí na vodě

V severní části země na jezeře Inle jsou na vodě celé vesnice – nejen na kraji jezera, ale i uprostřed! Místní si vystavěli na pilířích samotné vesnice, ale vytvářejí si i velmi úrodné plovoucí až pětihektarové ostrovy z hyacintů a dalších vodních rostlin. „V těchto vesnicích mají manufaktury, kde tkají látky z vodních rostlin, které jsou jemné skoro jako hedvábí, jsou tam kovárny, vyrábí se tam i kuřivo z bylinek zabalené do rákosu. Všechno to vyrábějí pro sebe i pro turisty,“ popisuje Martin Dufek část Barmy, kde jsou na turisty zvyklí, kde se dokonce pořádají i vyhlášené trhy na jezeře. „Na břeh se dopravují úzkými loděmi, aby prodali své zboží. Na takové lodi jsme strávili celý den a všimli jsme si, že se o vodu velmi dobře starají a to jezero je velmi čisté.“

Katolická svatba v Myanmaru? I to můžete zažít

„Přešli jsme přes hory na sever dalších 50 km do horského města Kalaw. Cestou jsme v horách viděli místní původní kmeny, které dodnes nosí tradiční kroje a ty se liší barvami, žijí bez elektřiny, bylo to úžasné,“ vzpomíná cestovatel. „Poštěstilo se nám nocovat v budhistickém klášteře, což se běžně vůbec nedělá. Je to nepopsatelný zážitek. Ráno se tam sešli mniši, aby se modlili, meditovali a zpívali, a nás to přinutilo zamyslet se nad tím, jak my tady žijeme, jak se tady pořád za něčím pachtíme, jak nesmyslně žijeme my.“

„Kalaw je městečko, kde jsem si chtěl vyfotit tamní náboženskou otevřenost a toleranci. Jsou tam nejen budhistické chrámy, ale i mešita nebo anglikánský kostel. Dokonce i katolický kostel, kde byla shodou okolností právě svatba za doprovodu tradiční lidové hudby. Nebyl jsem vůbec vhodně oblečen, ale oni jsou tak pohostinní, že mě i přesto pozvali, poskytli mi i svého osvětlovače a štáb, abych si to mohl lépe natočit. Byli nesmírně vstřícní,“ už poněkolikáté chválí Martin Dufek obyvatele exotického Myanmaru, které měl možnost poznat.

A na závěr původní poděkování a pozdrav. Dže zu be! Děkuji! Ta da! Na shledanou!