V 19. století mohla matka beztrestně odložit dítě na schody kostela. Většina nalezenců pak šla do pěstounské péče

Tereza Rychtaříková vypracovala na toto téma bakalářskou práci, ve které se zaměřila na Pelhřimovsko v devatenáctém století.

Tereza Rychtaříková si Pelhřimovsko vybrala proto, že odtud pochází. Během práce pak zjistila, že to byl správný krok. V devatenáctém století sice nějaký průmysl na Pelhřimovsku už fungoval, můžeme mluvit například o textilní výrobě na Humpolecku a Pacovsku, ale většinou to byl kraj zaměřený na zemědělskou výrobu, kde měli lidé hluboko do kapsy. Často využívaným přivýdělkem pak byla pěstounská péče.

Porodnice U Apolináře v Praze|foto:Shutterstock

Když se stalo, že se žena nemohla postarat o dítě, mohla ho legálně, to znamená beztrestně, odložit do jednoho z nalezinců. „Na našem území fungoval v Praze, Brně a Olomouci," říká Tereza Rychtaříková. Legální možností bylo ale i odložení například na schody kostela. Naopak pohození v lese nebo jiném odlehlém místě mohlo matku při vypátrání dostat do vězení. České ženy také často využívaly služby nalezince ve Vídni, kde jich spousta v devatenáctém století sloužila.

Čtěte také

Vánoce bez popálenin. Jak předejít úrazům, které během svátků přibývají

Nalezince fungovaly jako krátká přestupní stanice do pěstounské péče. Zůstávaly jen nemocné děti, ostatní si braly v naprosté většině sociálně slabé rodiny, kterým se hodil i velice nízký příspěvek, který na dítě dostávaly. „Většinou to byla jen levná pracovní síla. Ne vždy, ale většinou to tak bylo," dodává Tereza Rychtaříková. Na konci devatenáctého století zůstávaly děti v pěstounských rodinách do šesti let. Poté si je buď brala matka, nebo se o ně musela postarat domovská obec.