Už více než sto let hrají na varhany v urbanovském kostele Noskové
Od začátku dvacátých let minulého století hrají na varhany v kostele v Urbanově muži z místního rodu Nosků. Dnes se u nástroje střídá Jan Nosek, který je mimo jiné zástupce ředitelky jihlavské základní umělecké školy, a jeho synovec Matěj. Oba s úctou vzpomínají na umění a obětavost svých předků.
Kostel svatého Jana Křtitele v Urbanově vypadá navenek oprýskaně, uvnitř se ale snoubí nejstarší románské prvky s gotikou a barokem. „Po První světové válce skončila povinnost učitelů hrávat při mších. Na ten popud nastoupil můj děda,“ popisuje začátky varhanické historie rodu Nosků Jan Nosek.
Jeho dědeček byl krejčí, a na varhany v Urbanově hrál od roku 1920 do roku 1946. „Dneska to zní neuvěřitelně, ale ty mše byly každý den ráno, v neděli dvě, odpoledne požehnání,“ říká Jan Nosek s tím, že dnes se v urbanovském kostele konají nejvýš dvě mše v týdnu a jedna v neděli. „Jsme tady dva na to a mnohdy se nemůžeme domluvit,“ dodává s úsměvem.
Od roku 1946 hrál na varhany strýc Jana Noska. „Až v roce 1996 měl zdravotní potíže, tak naskočil třináctiletý jeliman,“ vzpomíná na své varhanické začátky. Jeho strýc nakonec hrál více než sedmdesát let. Urbanovské varhany mají od padesátých let elektrický pohon, mechanický pohon je ale zachovaný také. Hodí se při výpadku proudu. „Pánové, kteří pomáhají zpívat při bohoslužbě, tak zaskočili a šlapali.“
Čtěte také
Původní varhany v urbanovském kostele pocházely z roku 1849, a s velkou pravděpodobností se o ně zasloužil i regionální skladatel Jan Evangelista Kypta, který byl zakladatelem hudební školy v Telči. Tehdy se přátelil s urbanovským farářem a často za ním jezdil. „Zřejmě tady i hrál a je známé, že se tady provozuje jeho vánoční mše,“ dodává Jan Nosek.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
