Úspěšné emigraci v roce 1968 pomohlo rodině pár směle řečených německých slov malého chlapce. Ten po letech nachází české kořeny

„Je to deset let, co zemřela moje mamka a necelé tři týdny po ní zemřela teta Libuše," říká Miroslav Marek z Putimova. Jeho matka i její sestřenice Libuše spolu nějaký čas vyrůstaly v Dudíně. Teta Libuše byla výtvarně nadaná a brzy odešla do Prahy, kde si vzala Jiřího Radu, se kterým měla syna Alexandra. Libuše Radová, uměleckým jménem Lucie Radová, se poté podruhé vdala. „Moje matka pracovala v módním časopise jako redaktorka," vzpomíná na Libuši Radovou syn Alexandr, který žije ve Švýcarsku.

12 fotografií

Právě Švýcarsko se pro rodinu stalo novým domovem. V roce 1968 totiž emigrovala. To bylo Alexaandrovi dvanáct let. Důvodem byl i tlak zaměstnavatelů Libuše Radové na vstup do komunistické strany. Nevstoupila. „Mě jí vzali, musel jsem jít do děcáku. Jediná možnost byla, že jsme utekli," říká Alexandr Rada. Ten jako malý zcela náhodou zařídil známé v zahraničí. „Byl jsem na táboře a na louce jsme potkali Němce. Já se učil německy. Řekl jsem: Guten Tag, wie geht es Ihnen? Vytáhl tužku, napsal adresu. Já to přinesl mamince a ona si začala dopisovat. Najednou měla někoho na západě," vzpomíná. A právě tato známost zařídila potřebné pozvání, které pak vedlo k emigraci.

Po úmrtí sestřenic ustala i komunikace mezi oběma rodinami. „Já jsem si najednou řekl, že jestli nic neudělám, tak to skončí," říká Miroslav Marek. Na internetu vyhledal spojení na svého bratrance a napsal mu. „Tak jsem přijel, najednou jsem viděl, že si dobře rozumíme," říká Alexandr a Miroslav se přidává: „Povídali jsme si čtyři hodiny, jako bychom byli bráchové." „Mně začaly růst nové kořeny," dodává Alexandr Rada.