Třebíčané se sžívají s uprchlými ve své domácnosti. Pomáhá hraní her i vaření

Pět tašek toho nejpotřebnějšího muselo stačit tříčlenné rodině, která utekla z bombardovaného Žitomiru. Matka Týna, dospělá dcera Darja a dvanáctiletá vnučka Věra byly na cestě šest dní. Vlaky je dopravily přes Polsko až do Česka. V Třebíči jim dočasné útočiště poskytla rodina Jelínkových.

„Tu ruštinu těžce lámem, učil jsem se to deset, jedenáct let. Tenkrát nás to nezajímalo,“ říká na úvod Karel Jelínek. Svou tříčlennou domácnost zapsal do registru uprchlických útočišť jen několik dnů po vypuknutí války. 

Po dvou dospělých synech zbylo v domě prázdné místo, a tak se mu tato forma pomoci zdála být ideální.

Tři ženy z Žitomiru

Hned druhý den po registraci jim charita přidělila dvě ženy s dítětem, nejstarší Týnu s dcerou Darjou a dvanáctiletou vnučkou Věrou. Po šesti dnech cesty dorazily z ostřelovaného Žitomiru, popisuje Týna: „Tam, kde jsme bydlely, jsou vojenské části - tankový sklad, letiště. My se nacházely uprostřed, teď tam není nic.“

V rodném městě zůstal i strýc nejmladší Věry, dokládá Týna: „Je v teritoriální obraně. Kopají zákopy, stojí a hlídkují, chodí v noci i ve dne na směny.“

V kontaktu s ním jsou prý ženy každý večer. Na válku se ale snaží nemyslet pořád. Než najdou práci, zaměstnávají mysl alespoň vařením. „Měli jsme boršč, to bylo minulý týden, včera vařily supočku, což je polívčička,“ dodal pan Jelínek. 

Nové přátelství

Samotu dvanáctileté Věry navíc oživilo nové přátelství. Brzy po příjezdu se totiž skamarádila s desetiletým synem Karla Jelínka. „Hrají minecraft, zjistili jsme, že minecraft spojuje národy, včera si hráli na policii.“ 

Dokdy Ukrajinky zůstanou, zatím nikdo netuší. Vše záleží na tom, jak brzo seženou práci a nové bydlení. Jelínkovi přitom počítají s tím, že je u sebe nechají tak dlouho, jak bude potřeba.