Tereza Polanská vyrábí zlaté šperky technikou, kterou znali už za Velké Moravy. Používá ale moderní metody
Nějaký ten zlatý šperk, ať už je to snubní prsten nebo náušnice, má doma určitě skoro každá rodina.
Umíte si ale představit, jak prstýnek vzniká? Jihlavská zlatnice Tereza Polanská nás pozvala do své jihlavské dílny, kde vyrábí doslova umělecká dílka.
„Můj taťka byl vizionář. Říkal, hele bylo by možná fajn jít na to řemeslo," vzpomíná Tereza Polanská na své zlatnické začátky. Vstudovala školu v Turnově a dnes spolu s dalšími třemi kolegy pracuje ve své jihlavské dílně v Havlíčkově ulici. Jeden pracovní stůl má také připravený pro studenty ze školy ve Světlé nad Sázavou, kteří k ní jezdí na praxi. při slově dílna si často představíme místnost plnou strojů, randálu a prachu. Pracoviště zlatníka musí být čisté. „Pracujeme i s drahými kameny. Když se občas stane, že při fasování odpadne milimetrový kamínek, tak to potřebujete hledat v čistotě," směje se.
„Zákonné ryzosti v České republice máme čtrnáctikarátové a osmnáctikarátové. Vyšší ryzost není možná kvůli deformování," vysvětluje Tereza Polanská a otevírá krabičku s drátky a plíšky různých barev zlata. Právě z nich pak vznikají prstýnky. „Může být i pájka, která spojuje materiál," ukazuje. Sama při tvorbě originálních prstýnků využívá techniku ztraceného vosku. Znamená to, že nejdřív vzniká voskový model šperku, který specializovaná firma odlije ze zlata. Tereza Polanská pak šperk dočistí, doleští, dokončí. V poslední době vyrábí šperky metodou granulace, při které je sestavuje z množství malinkých kuliček. „Je to technika, kterou se vyrábělo už za Velké Moravy," dodává.
Do budoucna by si mladá zlatnice přála své řemeslo více přibližovat veřejnosti. „Ukázala bych jim, že zlato nemusí vypadat jako z dob našich babiček, ale může to být moderní krásný šperk," dodává Tereza Polanská.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
