Tekoucí řeka mi v době techniky připadá jako zázrak. Je to něco čarovného, říká Josef Novotný

5. únor 2018

Voda jako živel ho fascinovala už jako malého kluka. „Učarovala mi. Vyrůstal jsem na břehu říčky Bělé, která je nádherná, je plná meandrů, tehdy byla plná ryb, řeka ke mně od dětství patří. Já už jsem dost starý, ze základky znám koloběh vody v přírodě, ale pořád mě nepřestává udivovat, když jedu na vodě na své kánoi a řeka pořád teče. Ubytuju se v kempu, vyspím se, řeka v noci zpívá a ráno zase teče. V době techniky mi to připadá jako zázrak,“ vyznal se z lásky k vodě Josef Novotný z Rynárce.

Není divu, že se loni zjara pustil do natáčení čtyřdílného dokumentárního filmu o řekách Želivka, Jihlava, Nežárka a Oslava. „Některé z nich důvěrně znám, jako Želivku, protože Bělá teče do Hejlovky, přehrada želivská, velká, malá, tam to znám, několikrát jsem tam nocoval. Ale pozor, znal jsem ji jenom za Želiv, dál už ne. Její pramen znám, tam chodím na houby,“ vypráví Josef Novotný.

Řeky jsem vybíral podle textů Jaroslava Hájka

„Znal jsem Nežárku, vlastně její sběrnice Kamenici a Žirovnici. Krásné říčky pstruhové. Nežárku jsem i několikrát sjížděl. Jihlavu jsem znal jenom pramen, to je kousek od nás nějakých třicet kilometrů. Dál už jsem Jihlavu neznal, ani Dalešickou přehradu. Další řeky, o kterých bude dokument, jsem vybíral podle písniček textaře Jaroslava Hájka.“

Poslední řeka, kterou ještě Josef Novotný nemá zpracovanou na sto procent, je Oslava. „Je to nádherná řeka, té ještě dlužím podzimní pohledy a záběry. Zatím jsou hotové tři díly, ten čtvrtý, to už bylo opravdu velké sousto. Ale i Oslavu promítám. Říkám si, že lidé, kteří na projekci přijdou, by tu dodělanou verzi nemuseli mít později příležitost vidět,“ krčí rameny amatérský filmař.

To najdeš, to najde každý blbec

Pan Novotný se narodil v roce 1946, do terénu se většinou vypravoval sám. S dvěma kamerami, stativem a dronem. Když někdy netrefil, výbava se prý docela pronesla. „A to když o něco zakopnete, chráníte kamery a raději si rozbijete ústa, než by se mělo něco stát technice. Naštěstí se nic vážného nestalo, občas jsem někam zapadl do bláta, ale jinak nic.“

Cestu nakonec vždycky našel. Využívá k tomu veškerou dostupnou technologii. „Bloudil jsem u pramenu Kamenice u Těmic. Můj bývalý spolužák ze střední povídal, že to najdu lehce. V lese je cesta, třetí nebo čtvrtou odbočíš, to najdeš, to najde každý blbec. Tak jsem se tam vydal, prochodil jsem dvě hodiny a nic. Ale nakonec jsem trefil i tam.“

Zabloudit se nedá. Když je nejhůř, pomůže dron

„Ale ono se nedá zabloudit, v mobilním telefonu mám aplikaci s mapami, ty mi při natáčení hodně pomáhaly. A kdybych tohle neměl, tak mám svého přítele drona. Vzletím nahoru, podívám se po okolí a vidím živý obraz, zjistím, kde co je a ten obraz si můžu také promítnout do mapy. S touhle technikou se nedá zabloudit. Když chci s touhle technikou pracovat, musím tyhle technologie ovládat.“

Přiznává ale, že dlouho hledali pramen řeky Oslavy. I když měli průvodce, své služby jim tehdy nabídl starosta Nového Veselí. „Nakonec jsme tu krásnou lesní studánku našli. Byli jsme tam v červnu, tak to byl opravdu slabý pramínek, ze kterého se vytvoří krásná řeka. Ale pan starosta chodil: tady někde už to musí být, už jsme blízko. Nakonec jsme pramen Oslavy objevili,“ směje se při vzpomínce Josef Novotný.

autor: Tamara Pecková
Spustit audio