Sklíčka z Josefínské Hutě lidé nacházejí na poli dodnes

Josefínská Huť je osada, která patří pod malou obec Ostrovec na Pelhřimovsku. Sklářskou huť, podle níž se jmenuje, už bychom tu ale od konce 19. století nenašli. Málem by se na ni zapomnělo, kdyby místní obyvatelé nevzali věc do svých rukou. V roce 2015 vybudovali společně na kraji pole mohylku, která sklárnu připomíná. Vyrobená je z kousků skla a částí pece, které se i více než 120 let po zániku sklárny dají na poli najít.

14 fotografií

Jak byla huť velká, kolik měla zaměstnanců nebo další údaje o jejím provozu, se nedochovaly. „Poslední potomek majitelů, pan Antonín Kopp, napsal knížku o sklárnách tady v regionu, které vlastnili, ale tam je o ní zmínka asi dvěma větami,“ říká místní obyvatelka Jana Pechová. Když huť zanikla, skláři odešli do nedalekého Janštejna a domy po nich postupně získali lidé z okolí. „Naše rodina nemá s historií sklárny nic společného, ale bydlíme právě v domě po sklářích,“ vysvětluje paní Jana.

Kousky skla ale na místě zůstaly a místní je nacházejí dodnes. „Po zániku hutě tady všechny generace dětí sbíraly sklíčka. I já jsem je sbírala se svými vnuky,“ usmívá se paní Pechová´ i její dcera Vlasta, která si největší poklady schovává do malé krabičky. „Když se zoralo pole, tak všichni vyrazili na sklíčka,“ vzpomíná a ukazuje například skleněnou kytičku, část lahve, nebo drobné ozdobné úlomky. „Hodně mě baví barevná sklíčka, která když se to prosvítí, tak jsou nádherná. Takové už se těžko najde,“ říká paní Vlasta a nechává na jeden ze svých pokladů svítit slunce.

Čtěte také

Když loutky Vlastínového divadla dosloužily, skončily v kufru na půdě. Jejich autorka jim ale dala nový život

Z nálezů nejprve vznikla malá hromádka na dvorku u Pechů, ve které se vedle kousků skla začaly čím dál více objevovat i část sklářské pece s glazovaným barevným povrchem. „Nejdříve jsme z nich udělali takovou sypanou mohylu na dvoře, ale pak jsme říkali - tady to nikdo neuvidí! Tak nás napadlo, že uděláme mohylu na místě, kde ta sklárna stála.“ Mohylku pomáhali vytvořit i další obyvatelé osady. „Nabídli se s pomocí, takže jsme ji postavili společnými silami," říká paní Jana. Jeden vybagroval díru stejně hlubokou, jako je mohyla vysoká, další vyrobil cedulku, jiný kovovou kostru, na které se pak stavělo. „Když někdo projíždí na kole, tak se u ní vyfotí. A tady ta sklíčka, ta už jsme sem nedali my, to sem lidé nosí a nechávají to tady,“ usmívají Jana i Vlasta Pechovy.