Skautské znalosti zajistily Stanislavu Kovaříkovi vojnu v pracovním táboře na Šumavě. Věděl o azimutu víc než velitel

Už jako malý četl Mladého hlasatele, jeho nejoblíbenější Foglarova kniha se jmenuje Tábor ve Sluneční zátoce, a z Rychlých šípů má nejradši Červenáčka.

Stanislavu Kovaříkovi z Ledče nad Sázavou je letos devadesát dva let, a stále je zapáleným skautem.

„Začalo to v Baťově škole práce. Tam byl kluk, kterej byl skautem a psal si takovej deníček,“ vzpomíná Stanislav Kovařík, zvaný Sonny, na začátky svého skautství. Psal se rok 1945, když se vrátil do Ledče nad Sázavou a do Skautu vstoupil. Měl svůj oddíl, a nějaký čas byl i vedoucím střediska. Pak přišla vojna. „Na vojně jsem špatně vojančil, špatnej jsem byl voják,“ říká, dnes s úsměvem.

Vojna naučila Sonnyho milovat Šumavu

V tehdejší době nebylo dobré chlubit se členstvím ve Skautu, a Stanislav Kovařík se nijak nesnažil to tajit. Poměrně klidně ještě prošlo, když prozradil, že základy pořadového cvičení mu dal právě skauting. Hůř dopadlo školení práce s mapou a busolou. Velitel přednášel, a do výkladu o azimutu se poněkud zamotal. „A já jsem udělal tu největší blbost, že jsem se mu do toho začal plést. Před celým fórem vojáků jsem ho vlastně shodil. Druhej den jsem putoval na Šumavu, do pracovního oddílu,“ vzpomíná. Všechno zlé je ale pro něco dobré. Stanislav si Šumavu zamiloval. „A jakmile se Šumava otevřela, tak od tý doby jsem každý rok tam byl pod stanem. Pak už jenom do penzionu,“ vypráví.

Skautem jednou, skautem navždy

Po roce 1989 Sonny znovuzakládal skautský oddíl v Ledči nad Sázavou. Bylo jich pět a hodně jim prý v začátcích pomáhali skauti z Havlíčkova Brodu. „Naším prvním vedoucím byl bratr Marian Vágner. Proto se také náš klub jmenuje OS 37 Marian,“ dodává. Marian Vágner zemřel na následky převýchovy v jáchymovských dolech.        

Každý skautský oddíl má svůj pokřik. Sonny vymyslel tento: „Čistý les a čisté skály, které s naším mládím stály, chránit bude oldskaut každý, skautem jednou, skautem navždy.“

Spustit audio