Samouk, který čekal na světlo. Fotograf Miroslav Matoušek by oslavil 100 let

„Když chtěl něco vyfotit, tak čekal na světlo. Na to místo jel třeba čtyřikrát, pětkrát. Světlo bylo, ale zase třeba přišel mrak,“ vzpomíná Hana Lundquistová na svého otce, fotografa Miroslava Matouška, od jehož narození letos uplynulo sto let. Rodák z Panské Lhoty u Jihlavy byl samouk a trochu samotář. Fotil portréty, lidi při práci i krajinu Vysočiny. Téměř tři stovky jeho snímků má ve sbírkách Horácká galerie v Novém městě na Moravě.

Matoušek přišel k fotografování už jako třináctiletý chlapec. „Dostal někdy ve 13 letech fotoaparát. Vůbec nevím, jak ty rodiče tenkrát napadlo mu jej dát, protože byl z malé vesnice, a ne z umělecké rodiny. Ale byl to ten první impulz,“ vypráví jeho dcera. Rodina tehdy žila v Panské Lhotě, malé vesnici u řeky Jihlavy. „Já jsem vyrostla v Jihlavě, tam jsme bydleli Na dole, kde byly takové dřevěné domky po Němcích, kolonie a tatínek pracoval v Motorpalu jako účetní. Potom vyšel inzerát, že ŽĎAS hledá do propagace fotografa. A on už tehdy právě fotil, takže se toho chytil,“ vzpomíná paní Hana.

Miroslav Matoušek konkurz vyhrál a rodina se přestěhovala do Žďáru nad Sázavou, kde všichni žili až do roku 2005, kdy fotograf zemřel. Právě ve žďárských strojírnách vznikl velký cyklus jeho fotografií. Lidi, stroje a výrobu železa stále kompenzoval fotografiemi v přírodě Vysočiny. Fotografování podle jeho dcery nikdy nebyla rychlá práce ani rodinná zábava. „To nebylo jednoduchý. On doma nedělal, chodilo se do fotokomory. Pro děti, jako jsem byla já s bratrem to ani nebyla zábava,“ říká s úsměvem.

V posledních letech se Miroslav Matoušek zaměřoval na přírodu a na detaily v ní — zmrzlé kaluže, kůry stromů, květy nebo listy. „Dnes je ceněná i ta jím fotografovaná krajina, protože tam zachytil i různé práce, třeba vybírání brambor nebo stavění panáků z žita, což už dneska nevidíte.“ Výběr z fotografií Miroslava Matouška je k vidění ve foyer Horácké galerie, v oknech venku na budově i na vnitřním dvoře.