Ruben Bladés: Rockový ministr cestovního ruchu

Moment, rockového? Přesně kvůli téhle otázce Král salsy přemýšlel o pseudonymu el Hijo de Anoland - syn Anoland, což je odkaz na zpěvákovu matku, kubánskou herečku Anoland Diáz.

Žije přes padesát let v New Yorku, kam rodina emigrovala po nařčení otce ze spolupráce s CIA. Vedle nebývalé hudební kariéry zanechal také výraznou stopu v Hollywoodu: zahrál si výrazné role v mnoha filmových trhácích po boku Jacka Nicholsona, Denzela Washingtona nebo Bill Murrayho. Na Harvardu získal právnický titul, ke kterému přidal další z panamské university. V roce 1994 kandidoval na presidenta Panamy a zemi v letech 2004-2009 sloužil jako ministr cestovního ruchu.

Vyjmenovat Bladesovy megahity dá dost práce a proniknout do jeho tajemství, s jakým tak inovativně propojoval salsu s tangem, celtic music, tropicálií, popem, jazzem nebo rockem, dechaře nahrazoval syntezátory a vlastně v mnoha ohledech předefinoval salsu, není také na pár řádek.  A s Bladesem je spojeno i několik rarit: zpíval v muzikálu Paula Simona The Capeman a na album Nothing But The Truth s ním v roce 1988 autorsky spolupracovali Sting, Elvis Costello a Lou Reed. Ano, ten Lou Reed... K nikdy nevydané společné skladbě Delilah se letos Blades letos vrátil s americkou psycho-rockovou kapelou Making Movies.

O generace mladší Making Movies s veteránem salsy spojuje aktivismus: skladba No te calles by měla lidem dodat odvahu bojovat proti politické korupci pod heslem  „Pokud se sám neprodáš, nikdo si tě nemůže koupit.“ A než prý lidé vyjdou do ulic, mají možnost reagovat na speciální webové stránce notecalles.world.

Za ostřejším tónem Bladesova nového alba  můžeme hledat připomínku dávného příkoří i rozhodnutí letos znovu kandidovat na presidenta Panamy.

Věc se má tak a hodně se toho točí okolo Panamského průplavu: francouzská společnost, která ho začala budovat, zbankrotovala a projekt od nich koupily Spojené státy. Kanál zprovoznily v roce 1914  a na obou březích si vymínily vybudování ochranného pásma Zona Canal patřícího pod jurisdikci Spojených států a ochranu mnoha tisícové americké armády. Takový stát ve státě, kde dřeli do úmoru a v žalářích umírali Panamci bez nároku na odvolání. Dokonale to ilustruje obal alba připomínající obrázky z amerických vězeňských filmů...

Území se Panamě vrátilo v roce 2000, hořkost z koloniální minulosti a bezpráví z Bladese ale stále nevyprchala a proto na ni ve většině skladeb klade důraz: „Riskujeme, že se staneme nejlépe informovanou společností, která kdy zemřela na nevědomost.“

Blades jako vždy ale zpívá i o každodennostech, třeba o lásce – reggae Love Me of Leave Me. V Templo de Agua svém textu zase vzpomíná na argentinskou básnířku Alfonsinu Storni, končící život skokem do moře. Skladbu napsal slavný americký hráč na dudy Eric Rigler a tak není divu, že si v ní i zahraje.  A v dalších se mihnou také panamské  zpěvácké hvězdy Horacio Valdés a Pash.