Romistka Eva Davidová: „Snažila jsem se poznat jejich srdce i duši, kterou jsem tak cítila“

25. červen 2018
Etnografka a historička umění Eva Davidová

Vydali jsme se do Českého Krumlova za ženou, která zažila mnoho velkých politických převratů a změn: druhou světovou válku, politické uvolnění v 60. letech, normalizaci i éru sametové revoluce v roce 1989. Romové jí říkali jménem „naše Eva“, které je romské duši velmi blízké.

„Těžko se to vyjadřuje slovy, protože to cítím. Proto jsem začala chodit mezi Romy a snažila jsem se poznat jejich srdce i duši, kterou jsem tak cítila,“ říká etnografka, socioložka a fotografka Eva Davidová. Narodila se v roce 1932 v Praze a patří mezi zakladatele české romistiky. Od poloviny 50. let se věnuje studiu způsobu života a kultury Romů v Čechách, na Moravě a na Slovensku.

„Už od roku 1954, to je neuvěřitelné, jsem začala jako studentka jezdit mezi Romy. A na Slovensku jsem poprvé přišla do osady, do Polomky na Horehroní, protože jsem jezdila do té velké gadžovské osady, to byla taková národopisná vesnice. Já jsem si jako studentka etnografie – národopisu – myslela, že třeba tam o nich budu psát diplomku, a tak jsem tam byla. To jsem o Romech ještě nic nevěděla. A při své druhé návštěvě, to bylo v zimě, o zimních prázdninách, v lednu 1954, to vím doteď. Všude plno sněhu. A já jsem šla na konec... Na druhé straně za tratí jsem viděla, že tam jsou ještě takové malé domečky dřevěné.“

Mladou studentku, která v té době vůbec neznala žádné Romy, překvapila jejich vstřícnost a pohostinnost.

Romové ve fotografii Evy Davidové

„To souvisí s romskou duší, protože já jsem tam přišla. Romano gav – romská osada Dolinka. A vůbec nevěděli, kdo jsem, co jsem. Ani se neptali. A pozvali mě hned dál. A hned říkali: A nejsi hladná? – To je typické pro Romy. Je to krásné. Říkali: Na sal bokhaľi? – A to jsem ještě vůbec neuměla nic romsky. Nerozuměla jsem. A s takovým otevřeným srdcem a duší, kterou mi hned ti první Romové, které jsem poznala, ukázali. Tak mě to tam oslovilo.“

Do slovenské Polomky se Eva vracela často. A tam vznikly i její první fotografie. V té době si začala uvědomovat a vnímat předsudky vůči Romům. A právě od svých známých.

„Ti mí přátelé říkali: Evo, kdo tě to přišel doprovodit? Snad to nejsou cigáni? A ty se přeci s cigánama nemůžeš kamarádit. – A nastala velká diskuse, při které jsem poprvé poznala, jaké hrozné jsou předsudky vůči Romům. Měli jsme dlouhou debatu. Říkala jsem: Proč se nemůžu? Proč? – Oni říkali: No, to jsou cigáni, to jsou jiný lidi. – To jsem měla poprvé zkušenost, jak s našimi – s Romy, tak s tou gadžovskou předsudkovostí. A to byl rok 1954.“

Čerstvé laureátky Cen Roma Spirit - redaktorka Iveta Demeterová a romistka Eva Davidová

Když pak na filozofické fakultě oznámila, že by chtěla napsat diplomovou práci na téma Romové, setkala se s nepochopením. A stejné překvapení bylo i doma.

„Ani tatínek zpočátku nechápal, když jsem se rozhodla chodit a jezdit mezi Romy. Ale jezdila jsem jak v Praze, tak u Prahy, v Libni, ve Vysočanech, na Žižkově, tak na Slovensko do osad. A měla jsem jednu výhodu. Tatínek pracoval celý život na ministerstvu dopravy, a tak jsem měla režijku – režijní průkazku. Za deset korun jsem mohla jet nočním vlakem z Prahy až do Košic. Jen baťůžek, potom i fotoaparát. Ale fotila jsem, až když jsme se poznali, až když mě Romové přijali. Ne tak, jak dneska jezdí někteří lidé. Udělají cvak – cvak. A vůbec je nezajímá, kdo tam stojí. To nikdy. Nikdy. Ale dřív, co jsem začala ještě natáčet romské písně.“

autor: Dušan Vágai
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!

Vladimír Kroc, moderátor

Zločin na Zlenicích hradě

Zločin na Zlenicích hradě

Koupit

Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...