Řádové sestry zůstaly v nemocnici Havlíčkův Brod dalších 8 let po internaci. Jedna zastala práci za čtyři běžné sestry

„Co vznikla nemocnice na začátku 20. století, tak tady vždycky pracovaly řádové sestry. Byly to Šedé sestry, pracovaly na všech odděleních. Moje maminka nastoupila taky do nemocnice za války a ta na ně vždycky hrozně moc vzpomínala, protože ony jí pomáhaly a zaučovaly. A jak potom byly všechny řády zrušeny, tady v Brodě ty sestry prostě v nemocnici zůstaly. A mně v podstatě až později došlo, proč. Protože za jednu řádovou sestru musely nastoupit čtyři normální sestry. Ony sloužily šestnáctihodinové směny, často i čtyřiadvacítky,“ vypráví paní Formánková. 

„Velkou zásluhu na tom měl taky pan rada Trnka, který býval ředitelem nemocnice a primářem na chirurgii, a údajně měl kdysi prohlásit, že dokud on v téhle nemocnici bude, tak ty sestry tady budou taky. Odcházely až v roce 1958 do Úsobí, kde byl domov důchodců,“ vzpomíná dále paní Hana. Se sestrami se setkávala v areálu nemocnice běžně a k jejím největším zážitkům s nimi patří, když od jedné z nich dostala americkou žvýkačku.

Také řádové sestry měly své pokojíky přímo v nemocnici, kde bydlely. „Byla tam i kaple. Já jsem je potkávala jako malá holka, sedávaly na zahradě a z odstřižků, látek šily zvířátka, hračky. Já si dodneška pamatuju některá jména. Vendelína dělala na chirurgii, to byla krásná paní. Konráda, Šebestiána, Veronika. A mám s nimi i další vzpomínku. Ony měly pianino. A když potom odcházely do Úsobí, tak se s mojí maminkou dohodly, že si ho u nás uskladní, abych já měla na čem cvičit, až půjdu do hudebky. Ale pro mě to bylo trápení, tak jsem po několika letech slíbila, že budu chodit místo klavíru na němčinu,“ směje se Hana Formánková, která pracuje jako soudní překladatelka z němčiny. Vzpomínky na řádové sestry si uchovává hlavně díky mamince. "Ona říkávala, že měly jenom práci. Pro ně to byl celý jejich život, ta nemocnice."