Pravý Dakar? Touha být tam a dojet do cíle, říká dakarská legenda Ivo Kaštan

10. leden 2018
Ivo Kaštan, motocyklový závodník, publicista, podnikatel

„Celý Dakar je v květináči. Podstata Dakaru se zvrhla. Když to před čtyřiceti lety začalo, sešla se parta magorů v Paříži na Trocadéru s touhou a cílem překonat poušť. Hlavně dojet a taky s čím dojet. Byla tam pestrá směsice všeho možného. To trvalo několik let, dnes je to drcené technikou, moc se závodí. Abyste někam dojeli, potřebujete strašně peněz. Už to není o splnění snu,“ rozvyprávěl se v Dobrém dopolední devítinásobný účastník Rallye Dakar na motocyklu Ivo Kaštan z Velkého Meziříčí.

Jedním dechem ale dodává, že pořád je to extrém, a stále je to největší závod na světě. „Já si to užívám. Ale hned ráno nemám potřebu se hnát k počítači, abych viděl, co se stalo. Nevisím na telefonu, nečekám esemesky. Vyzobávám si to hezké. Teď mi utkvěly reakce závodníků po úvodních čtyřech etapách: to byly africké etapy, byly úplně masakrální, říkali. Takhle vypadal Dakar v Africe, kdy v dunách zůstaly desítky lidí, a druhý den se nezávodilo. Každý to tuší, že ta Afrika měla něco do sebe.“

Motorka se na vršku vždycky zakousne, odstrčíte se nohama a zase to jede dolů

Recept, jak jezdit v písku, podle Ivo Kaštana neexistuje, ale když se to naučíte, je to prý báječné. „Dá se ubrat plyn, už se nedá přidat, to samé řazení. Když je nějaká duna nahoru, musíte mít ten správný kvalt, protože pak už s tím nenaděláte. Musíte hranu překonat tak, že nesmíte jet ani moc rychle, ani moc pomalu. Vždycky se motorka na vršku zakousne, to se odstrčíte nohama a zase to jede dolů. S autem to je složitější, to se musí přehoupnout. A s kamionem? To si vůbec neumím představit, protože to je několik tun.“

A nejvyšší duna, kterou Ivo Kaštan na motorce sjel? „Asi sto metrů. To ale nebylo na Dakaru, to bylo v Emirátech. Tam se sjíždělo na tvrdý podklad, na písku nemá smysl brzdit, to spíš táhnete nohy za sebou, aby se to trochu zpomalilo, a pak to dole žuchne, cvakne vám hlava, to byly hodně vysoké kopce. Představte si hodně vysoký železniční násep a vy se z něj musíte spustit dolů.“

Když řidič v autě uvidí trychtýř, má jedinou možnost: strašně rychle do toho vlétnout

Vrchol duny se podle Kaštana dá odtušit, ale horší prý jsou takzvané trychtýře. „Jedete v dunovém poli, hromady písku. Duny jdou jako vlny na moři, navazují na sebe. V místě, kde se duny potkávají, se udělá takový trychtýř, do kterého se sesýpává ze všech stran písek, může být hluboký tři čtyři metry. Když řidič v autě trychtýř uvidí, má jedinou možnost, strašně rychle do toho vlétnout, aby z toho vylétnul. Strašně rychle je asi třicet kilometrů. U motorky to je blbě, na motorce to nepřeskočíte, jakmile vám tam padne, můžete ji vynést jedině na zádech,“ popisuje další pouštní překážku, která na závodníky čeká, Ivo Kaštan.

Čtyřicátý ročník Rallye Dakar se po několika letech vrací do Peru. „První etapy byly takové kroužky, nejelo se z bodu A do bodu B, jelo se z bodu A do bodu A. Aby organizátoři využili maximum prostoru, který v dunových polích mají. Trasa je vytyčena diváky. To je jistý orientační bod, ale samozřejmě posádky dostanou papírový itinerář, který si musí prostudovat. Hovoří se o hledání bodů, ty jsou vytyčeny kvůli tomu, aby pořadatelé závod udrželi v určitém koridoru, který není zas tak široký.“

Ve chvíli, kdy bod hledáte, kroužíte tam jako pitomec, je vám itinerář k ničemu, protože už kecá

Jezdci mají GPS, ale rozhodně na ně nehovoří dáma tak, jako v našem autě. „Tam na vás bliká číslo, které označuje azimut. Trasa je složená z množství bodů, takzvaných waypointů, jezdci jimi musí projet. K nim je vede ten itinerář. Je to virtuální bod na trase a závodníci se musí trefit do kruhu o průměru osm set metrů. Ve chvíli, kdy do kruhu vjedou, kontrolka v GPS se rozsvítí, ale on se musí dostat do středu waypointu. Pak vám GPS ukáže další směr, kam pokračovat. Ve chvíli, kdy bod hledáte, kroužíte tam jako pitomec, je vám itinerář k ničemu, protože už kecá. Stal se z toho branně orientační závod,“ vysvětluje Ivo Kaštan.

Ivo Kaštan sleduje závodníky z Vysočiny Martina Prokopa a Tomáše Ouředníčka. „Tomáš, to je kamarád, soused, tam to prožívám ještě intenzivněji. Klukům přeju, ať někdo vypadne a ať jsou vepředu a jsou vidět, protože oni tomu dali strašně moc. A děsně fandím holkám, to je ten Dakar, ta touha dojet do cíle, chtěli tam být a chtěli dojet do cíle, to je ten Dakar,“ opakuje Ivo Kaštan.