Po návratu z vojenské mise nějaký čas trvá, než se vrátíte do normálu, říká kapitán Jan Czvalinga

3. duben 2017

Dobré dopoledne

Kapitán Jan Czvalinga z náměšťské základny je autorem snímků, které jsou součástí putovní výstavy Ten druhý život. „Všechny ukazují život vojáků na misích, je to z práce v Afghánistánu. Jsou z létání, nebo ze stojánky. Buď jsem pilotoval, nebo jsem fotil. Dohromady nikdy, nebojte. Foťák mám pořád u sebe. Je to digitál, který jsem koupil na jedné z mých prvních misí, je malý, aby nepřekážel a vešel se do kapsy,“ vyprávěl v Dobrém dopoledni Jan Czvalinga.

Fotografuje spíše pro sebe nebo spolupracuje s Vojenským historickým ústavem. „Jim dovážíme 3D předměty, které se pak vystavují a k tomu dodáváme fotografie, trošku je to propojené. Na výstavu Ten druhý život jsem vybral asi dvacet fotografií, vystaveny nakonec budou čtyři. Vždycky, když se na snímky podíváte, tak vás to vrací zpět. Ten život tam je jiný. Pokaždé, když vidím svoje fotky, tak se tam vracím, vzpomínám na svoje kamarády, kteří tam byli se mnou, pojí nás pouto, které normální člověk nepozná. Je to takové emocionální,“ říká Jan Czvalinga.

Cokoli chcete říct, jde takovou zvláštní cestou, to zpoždění tam je

Jan Czvalinga byl v Afghánistánu na čtyřech misích. „Dvě mise byly, kdy byl typicky český kontingent, létali jsme v českých osádkách na českých vrtulnících. Druhé dvě byly, kdy jsme působili jako letecký poradní tým a učili jsme afghánské piloty létat. Každá mise má něco svého. Když létáte s českou posádkou, kluky znáte, je to v pohodě,“ vypráví pilot z vrtulníkové základny v Náměšti nad Oslavou.

Kábůl, ilustrační foto|foto: kpt. Jan Czvalinga

Jan Czvalinga zažíval i situace, kdy to úplně v pohodě nebylo. „Pak jdete na let a zjistíte, že máte pilota, který je Afghánec, máte palubního technika, který je Afghánec, teď ani jeden neumí ani rusky ani anglicky. Máte tam palubního střelce, který je Američan, pak tam máte palubního střelce, který je Čech a vzadu ještě sedí překladatel. Cokoli chcete říct, jde takovou zvláštní cestou, to zpoždění tam je. Tyhle situace byly velmi nepříjemné,“ vybavuje si Jan Czvalinga.

Je to o matematice, spočítat si, kolik nákladu vrtulník může vzít

„Situace na misích v Afghánistánu není jednoduchá, je to hraní s politikou, jak říct a neurazit. Na tohle jsme byli připravovaní, věděli jsme, jak se chovají Afghánci, jak se máme chovat my, co máme dodržovat. Ale je pravda, že na spoustu věcí jsme si museli přijít sami. Měli jsme překladatele, kteří studovali v Československu, uměli česky. Je pravda, že my jsme řekli jednu větu, oni řekli pět vět. Nevěděli jsme, co řekli, ale spolupráce s nimi byla vždycky perfektní,“ usmívá se Jan Czvalinga.

Jan Czvalinga, voják z 22. vrtulníkové základny v Náměšti|foto: Milan Kopecký

Jan Czvalinga byl v Afghánistánu čtyřikrát a určitě mu šlo někdy také o život. „Člověk si to raději neuvědomuje, lítali jsme nad východní částí Afghánistánu, měli jsme informace o tom, že se tam něco může dít, ale vždycky jsme přiletěli ve zdraví, někdy jsme možná nebezpečí uletěli.“

Mise většinou trvají pět měsíců. „Poloha Afghánistánu, tady je nadmořská výška čtyři sta metrů, tam jsou hory dva tisíce čtyři sta metrů. Člověk se učí, jak tam má dýchat. Kábul je velice prašné město, nejsou tam odpady, všechny splašky jsou na ulicích, je tam vysoká teplota, což vrtulníkům taky nesvědčí. Je to o matematice, spočítat si, kolik nákladu vrtulník může vzít, kam ho můžeme dovézt, kolik budeme brát lidí. Je to trošičku složitější, než je létání u nás,“ vysvětluje Jan Czvalinga.

Člověk tam nevypne, mozek mu pořád šrotí, počítáte s tím, že by se něco mohlo stát

Jan Czvalinga zažil mise v Kosovu, v Bosně. Přiznává, že po návratu domů mu chvíli trvá, než se dostane do takzvaných normálních kolejí. „Člověk tam nevypne, mozek mu pořád šrotí, počítáte s tím, že by se něco mohlo stát. Po návratu je člověk ostražitější, dává si víc pozor. Když jsme se vraceli z Kosova nebo z Bosny, kde bylo spoustu minových polí, tam jsme měli vsugerováno: můžete přistát jenom, kde je asfalt, beton, štěrk, nebo kde se pasou zvířata, tam nejsou miny. Kde je vysoká tráva, tam jsou miny. Teď přijedete domů a zastavíte se před vysokou trávou, že tam jsou miny. Ale to časem odezní,“ krčí rameny profesionální voják Jan Czvalinga z náměšťské vrtulníkové základny.