Petr Hladík: Poselství z cely smrti. Odkaz kněze Jana Buly a babických procesů

Člověk nikdy boha dost nemiluje, a to je jediné, čeho musí litovat, napsal v dopise na rozloučenou svému bratrovi katolický farář Jan Bula z cely smrti. Druhý den ráno byl na dvoře jihlavské věznice oběšen, podobně jako necelý rok před ním další kněz Václav Drbola. Oba dva se stali oběťmi nejbrutálnějšího zmanipulovaného procesu komunistického režimu, ve kterém bylo celkem 11 lidí odsouzeno k smrti a více než stovka dalších dlouholetým trestům v žaláři.

Takzvané babické procesy měly zlikvidovat odpor vůči kolektivizaci a měly také zastrašit církev. Ale zpátky k té úvodní větě, kterou dvaatřicetiletý Bula napsal svému bratrovi. Jistě může mít mnoho výkladů, protože vztah k bohu je individuální záležitostí. Může to být třeba, že dokážeme žít v souladu s nějakými morálními zásadami, že respektujeme pravidla, že se k lidem chováme tak, jak bychom chtěli, aby se oni chovali k nám. Že milujeme své bližní, svoji rodinu. A možná právě v těchto situacích občas selháváme. Když máme problém se se svými nejbližšími na něčem domluvit, když jim nedokážeme pomoci, když neslyšíme jejich prosby nebo přehlížíme jejich starosti. Máme však dobrou naději, že toto je jedna z věcí, se kterou můžeme udělat něco my sami.

My jediní máme prostor k tomu, abychom se pokoušeli i přes různá selhávání změnit své chování. Nevím, jestli se právě toto honilo v hlavě Janu Bulovi, když psal řádky svého posledního dopisu, ale jisté je, že už příležitost na nápravu čehokoliv neměl. Možná právě proto jsou pro nás jeho slova i po více než sedmdesáti letech příležitostí k zamyšlení.