Petr Hladík: Na vandr s trampy kolem zlaté řeky

Já osobně patřím ke generaci, která zažila dobu, kdy se v pátek odpoledne hemžila nádraží podivně oblečenými lidmi. Tehdy se vojenským maskáčům či riflím a zeleným kabátům neříkalo outdoorové oblečení, ale svým způsobem tomu odpovídalo. Nezbytnou součástí pak byl klobouk, batoh zvaný usárna a kytara.

První trampové se u nás objevili po konci první světové války a údajně se jednalo o skupinu takzvaných odpadlíků od skautského hnutí. Tito lidé sice také vyznávali úctu jeden ke druhému a lásku k přírodě, ale toužili po větší svobodě nesvázané pravidly ani organizační strukturou. Možná se tak trošku inspirovali kovboji z Divokého západu, kteří se jen tak bezcílně toulal i krajinou. Brzy si začali zakládat osady, zejména kolem řek. Vltavě říkali Velká řeka, Sázava pro ně zase byla řekou zlatou.

A právě na Sázavě jsme nedávno se synem zažili, že trampové, i když možná pro někoho vypadají zvláštně, dokážou mezi sebe přijmout i naprosté zelenáče. Šli jsme kolem Sázavy na výlet, a tak se nám u řeky líbilo, že jsme si řekli, že bychom mohli zkusit někde přenocovat. Potíž byla v tom, že jsme kromě oblečení měli pouze batoh s pláštěnkou, pitím a svačinou.

I tak jsme troufale zamířili do jedné trampské osady. U chatky na terase seděly tři dámy a jeden muž oblečený do maskáčů. Pokuřovali, popíjeli kávu a víno a přebírali rybíz. Na dotaz, zda bychom zde mohli složit hlavu, ale že s sebou nemáme vůbec nic, reagovali přátelsky. Za malou chvíli jsme dostali klíčky od malé chatičky akorát pro dva lidi. Tu noc jsme usínali v klidu. V dáli šuměla zlatá řeka a v údolí se mísily zvuky trampských písní s vůní táboráku. Kdo to jednou zkusí, zjistí, že je to výběrová dovolená, nad kterou není.