Pět tisíc kilometrů po ruských silnicích

Norsko, Itálie, Francie, ale také blízký a vzdálený východ, to jsou destinace, které nás lákají. Někdy vyrážíme jen tak, jindy má naše cesta hlubší smysl. Zbyněk Skyba se rozhodl projet stejnou cestu, na které čeští legionáři chránili ruské zlato v první světové válce. Jeho cesta tak vedla směr Rusko.

Vydat se vlastním autem na východ a absolvovat necelých dva a půl tisíce kilometrů se může zdát jako zbytečná ztráta času a peněz. Rusko dnes mnoho lidí neláká. Vždyť v dnešní době raději vyhledáváme atraktivní místa spíš na západ nebo na jih od naší republiky. Každá cesta má svůj důvod. Zatímco do vyspělých evropských zemí můžeme jet, jak se říká, na blind, Rusko vyžaduje důkladnou přípravu.

„Sehnal jsem si mapové materiály. Do GPS jsem si zařídil mapové podklady s důrazem na Bělorusko a Rusko. Samozřejmě jsem si vypracoval také itinerář cesty,“ říká Zbyněk Skyba.

Ten je důležitý pro orientaci a případnou ztrátu na cestě. Při plánování je dobré si nejen zjistit platnost vaší zelené karty v Rusku, ale také si zvolit správnou trasu.

„Vybral jsem cestu přes Polsko a Bělorusko i za cenu, že jsem si sám musel vybavit cestovní vízum přes Bělorusko. Nicméně profil trasy je výhodný jak pro řidiče, tak pro vozidlo.“

Alternativní trasy vedou přes Polsko, Litvu, Lotyšsko nebo přes Slovensko a Ukrajinu, kde je nutné ovšem počítat s větším rizikem, že budeme okradeni nebo budeme mít problémy s tamními kriminálními živly. Na ty však narazíme i na ruských silnicích, a tak je dobré být stále na pozoru.

„Zásadně stopaře nebrat, a to i za cenu, že by klečel u cesty, spínal ruce a prosil ve smrtelné křeči. Pokud někde zastavíte na odpočinek, rozhodně si vybírejte takové místo, kde nebudete sám, které není zastrčené, ale kde jsou i další vozidla,“ radí Zdeněk Skyba a přidává charakteristiku tamních řidičů.

„Z hlediska dodržování pravidel silničního provozu toho mají Češi a Rusové víc společného, než si myslí – řeč je o překračování nejvyšší povolené rychlosti a také o alkoholu za volantem.“

Ruští řidiči pravidla jednoduše neřeší a ze dvou pruhů vytvoří i pruhy čtyři. Na druhou stranu jsou k cizincům kolegiální, ohleduplní a dokonce jsou ochotni pomoct v nesnázích. Samotná kvalita silnic je v Rusku průměrná, ale pozor na odlehlých cestách, kde občas překvapí hluboké díry.

Pokud jde o cenu pohonných hmot, v Rusku je pro českého motoristu o poznání přijatelněji.

„Litr benzínu Natural 95 stojí mezi 16 až 18 korunami – pochopitelně záleží na lokalitě, v jaké se čerpací stanice nachází. Tankování však probíhá tak, že člověk nejprve zaplatí u pokladny požadované množství pohonných hmot a teprve potom může palivo čerpat.“ To zabraňuje v praxi řidičům, kteří s oblibou ujíždějí od pumpy bez zaplacení.

Samotní policisté jsou pak v Rusku obezřetní a kontrolu provádějí jen v případech, kdy na sebe sami upozorníme. Nemusí to být však jen tím, že se dopustíme přestupku. Leckdy od nás mohou vzhledem k tomu, že vypadáme movitěji, požadovat úplatek. Ačkoli se po ruských silnicích prohání řada luxusních aut, a kdo nemá označení V8 na zádi, nic neznamená, tamní vozový park je vpravdě bohatý.

„Auta jako žigulík, moskvič nebo volha potkáte dnes už velmi zřídka. V průběhu posledních pěti let přibylo ve městech hodně dovezených aut,“ vypráví poznatky z cesty Zdeněk Skyba, který se svoji octavií najel po Rusku na pět tisíc kilometrů.