Peklo a nebe v katakombách polenského hradu nejsou vůbec strašidelné. Děti sem chodí rády

Polenské peklo a nebe má už dlouhou tradici, vše začalo v roce 2011. „Tu hlavní myšlenku měl výtvarník František Vacek, který v roce 2021 zemřel, ale my na jeho počest pokračujeme,“ říká Jakub Skočdopole z polenského spolku Fajro.

Polenským lapidáriem, podzemními prostory pod hradem, projde každý rok při tudy na dvě stě dětí plus rodiče, babičky, dědové, takže celkem tak 500 lidí, o které se postará dvacítka kostýmovaných účinkujících.

Pro nejmenší připraví za symbolické vstupné punč pro zahřátí, sladké odměny a dárečky. „Každé dítě dostane pexeso s obrázky Františka Vacka a také si může zahrát karty s čerty, karty jsou čertovské nebo mikulášské,“ ukazuje Jakub na místo v pekle, odkud se ozývá zvonek a zvuky „karbanu“.

Peklo

„Děti si nejprve projdou takovou audiencí u Lucifera. Čert zkontroluje, jestli děti nezlobily, jestli si myjou uši, a jak jsou na tom s morálkou,“ usmívá se Jakub. Lucifer se tři měsíce neholil, na hlavě má velké rohy a na sobě kožich, ale ani tak se ho děti nebojí. „Máme psychologicky vyškoleného Lucifera, který to z dětí všechno dostane.

Máme dokonce i telefon do nebe, takže když nemáme v pekle informaci, tak zavoláme do nebe, a tam se dá v kartotéce všechno zjistit,“ dodává. Mezi peklem a nebem je fotokoutek s čertem, kterého také namaloval František Vacek, rodiny si tady pořizují společné fotky, a kdo je statečný, může strčit hlavu k čertovi do pytle.

Nebe

Pak přijdou děti do nebe. Tady na ně čeká Mikuláš s anděly a odměnami za básničku nebo písničku. Lily zpívá koledu, čtyřletá Kája dlouhatánskou básničku, malé Rozárce naopak před velkým Mikulášem úplně došla řeč. Nakonec se všechny děti s Mikulášem a anděly loučí veselým „ahoj!“. „Všechny děti jsou tady moc šikovné,“ pochvaluje si Mikuláš v polenském nebi.