Pánská divadelní šatna, to byl parlament, tam se semlelo živé s mrtvým, říká herec Zdeněk Dryšl

Zdeněk Dryšl se narodil v Blansku, už jako malý kluk ochotničil a po absolvování jedenáctiletky vyzkoušel zkoušky na JAMU. Po absolutoriu nastoupil do divadla v Uherském Hradišti a po vojně přijal angažmá do Horáckého divadla v Jihlavě. „Byly to dobré roky, nebyla to jenom herecká léta, na tři roky jsem si odskočil do brněnské televize, kde jsem působil jako dramaturg, do Horáckého jsem se vrátil jako dramaturg, taky jsem nějakou dobu řediteloval a pak jsem zase začal hrát a přetrvává to doteď,“ vypráví Zdeněk Dryšl.

Ostatní oblastní divadla nám záviděla diváckou návštěvnost

Patří k hercům, kteří nikdy netoužili po konkrétní roli. „Měl jsem jednu hru, byl to Těžký bulvár, třikrát mě to minulo a nedostal jsem to. Jako dramaturg jsem myslel hlavně na lidi, aby chodili do divadla, a to se mi myslím dařilo. My jsme měli velkou diváckou návštěvnost, to nám záviděly ostatní oblastní divadla. I dnes nám to závidí, máme devadesáti procentní návštěvnost,“ vypráví Zdeněk Dryšl.

Osazenstvo v šatně bylo rozděleno na sparťany a slávisty, ale všichni dohromady byli dukláci

Říká, že měl štěstí na kolegy. „Zažil jsem tři generace lidí, nejen herci, ale vlásenkářky, garderobiérky, technici. To byla neskutečná řada lidí, většinou velmi dobrých lidí a kamarádů.“ V divadle už si prý připadal jako inventář. Některé věci se podle něj změnily. „Ve starém divadle byla veliká šatna pánská, byla rozdělena jen takovými kójemi a to byl parlament. Tam se semlelo živé s mrtvým. Bylo to rozděleno na sparťany a slávisty, to jste nezažila ty hádky, ale všichni dohromady jsme byli dukláci,“ vzpomíná na starou budovu Horáckého divadla Zdeněk Dryšl.

Velkým fandou jihlavské Dukly byl prý Pavel Wuršer. „Když měl dlouhou pauzu mezi výstupy při představení a Dukla hrála nějaký důležitý zápas, oblékl kabát a běžel na zimní stadion zjistit skóre. Měl to přesně vypočítané, aby se stihl vrátit včas na další výstup. On těm klukům radil, stoupl si za střídačku a uděloval rady. Byli to kamarádi a jednou, to když byl na celý zápas, pan rozhodčí Adamec přerušil hru a vykázal ho ze stadionu,“ směje se Zdeněk Dryšl a dodává, že když se v den důležitého zápasu hrála komedie, informace o aktuálním stavu utkání vkládali herci mezi repliky.

Franto, tys mi nevěřil, ale to je ten, do kterého si na Barrandově řízl Procházka

Řeč byla také o filmu Pět mužů a jedno srdce, kde Zdeněk Dryšl hrál pacienta, kterému operovali srdce. „To byla plejáda herců, pan Menšík, Luboš Kostelka, Eda Cupák, pan Brodský, pan Růžek. Odborným garantem filmu byl pan profesor Procházka, v té době jeden z našich nejuznávanějších kardiochirurgů. Pan režisér Matějovský ho chtěl mít v záběru. Svěřil mu roli asistenta, který otevře hrudník. Já tam na tom postaveném operačním sále ležel zarouškovaný, připravený k zákroku. Pan profesor dostal skalpel a já najednou cítím, jak ten skalpel jede, já jsem začal řvát. Pan profesor se začal omlouvat, Menšík z toho byl taky jurodivý,“ směje se pan Dryšl.

Když se s panem Menšíkem potkali v Telči na natáčení pohádky Jak se budí princezny, Vladimír Menšík ho vzal za rukáv, přivedl ho k Františku Filipovskému. „Ukazuje na mě a křičí: Franto, tys mi nevěřil, ale to je ten, do kterýho si na Barrandově řízl Procházka.“