Obleky za 20 tisíc, ale boty špatné. Kultura bot u nás není, říká jeden z posledních tří ševců v kraji

24. březen 2019

Určitě si z nějaké pohádky pamatujete postavu ševce. Měl svojí dílnu, verpánek, zástěru, potěh a šil boty. K pohádkám patří dobré konce, ale co se týče ševcovského řemesla, s ním to vypadá špatně.

Definice praví, že švec neboli obuvník je pracovní profese zabývající se výrobou a opravou bot. Zkuste si odpovědět na otázku, kolik ševců znáte, takových, kteří dokáží botu ušít…

Jedním z mála vyučených ševců, kteří se povolání věnují, je Milan Klimeš z Českých Budějovic. Dnešní děti podle něj vůbec netuší, co takový švec dělá. „Neví, protože to v životě neviděly a neuvidí to. Další ševci nebudou, učiliště skončila, střední škola skončily,“ říká.

Zakázky nemám, nikdo to nezaplatí

On sám v současnosti žádné zakázky na ušití bot nedostává. „Nikdo to nezaplatí, je to ruční práce a je to časově náročné,“ vysvětluje.

Švec Milan Klimeš z Českých Budějovic

Polobotky by podle svých slov šil asi 14 dní. „Musí se odebrat míry nohy, nechat vyrobit kopyto, potom kopyto připravit, udělat výkres, šablony a sešít svršek, který se napne na kopyto. Pak se udělá komplet bota, zákazník ji vyzkouší a kde to tlačí, tam se přizpůsobuje kopyto. Takže vyrábím dvoje boty, jedny jako vzorek a druhé jako finální výrobek. A od toho se odvíjí cena,“ popisuje.

Vyrábět takto v Čechách boty už prakticky není možné. „Kdo by to chtěl dělat ve velkém, nemá dělníky, kteří tomu rozumí. Ti odchází do zahraničí. Na velkou výrobu už není kapacita, nejsou lidé, řemeslo vymírá,“ komentuje Milan Klimeš.

Ten se přitom sám vyučil řemeslu až ve 32 letech v rámci rekvalifikace. „Začal jsem se zajímat o boty. Protože jsem si nemohl boty koupit, tak jsem si je chtěl vyrobit. Ze strojaře jsem se stal obuvníkem, pak jsem si udělal výuční list z ortopedické obuvi ve Zlíně a složil maturitní zkoušku. Škola brzy poté zanikla,“ vypráví.

Už jen rychloopravny, kde o botách nic neví

V jižních Čechách jsou podle něj už jen tři vyučení ševci. „Já, syn a ještě jeden pán u Tábora. Jinak jsou to jen zaškolení lidé vesměs na rychloopravnách v nákupních střediscích. Rychle opraví, než nakoupíte, ale o té botě neví nic,“ dodává.

Kovář býval po faráři nejváženějším člověkem ve vsi. Dnes řemeslníka mrzí, že prestiž stále upadá

Kovář Jan Odvárka a redaktor Zdeněk Zajíček

Kovářské kladivo, kovadlina, hučící výheň. Bývaly doby, kdy lidé slýchali tyto zvuky takřka v každé vesnici. Jenže mnohé kovárny se postupně změnily na obecní zastávky autobusů, zpustly nebo splynuly s nějakým vedlejším domem.

Když se Milan Klimeš někdy kouká na boty lidí na ulici, je mu do pláče. „Páni právníci mají obleky za 20 tisíc, ale boty špatné. Kultura bot u nás není, buď jsou špinavé, nebo neodpovídají ostatnímu oblečení a postavení toho občana,“ říká.

Doporučuje dávat dětem kvalitní boty už od narození. „Nekupujte na tržnici. Musíte si představit, že ta bota sem jde určitou dobu, třeba půl roku lodí, a aby vydržela tuhle cestu, je impregnovaná různými chemikáliemi. Když koupíte kvalitní botu, je to holt dražší, ale vrátí se vám to, protože dítě nebude chodit po doktorech, nebude mít ploché nohy, křivou páteř, bude správně vyvinuto,“ doplňuje.

Ševcovství je vlastně tiché povolání. V dílně Milana Klimeše neuslyšíte žádné bouchání kladivy, žádné efektní zvuky, možná sem tam šicí stroj, ale většinou je tu ticho. A stejně tak potichu toto řemeslo odchází pryč.

Spustit audio

Související