O naději

Na sever Moravy přišla zase po čase velká voda. Někde napáchala škody malé, jinde se lidem při pohledu na rozvodněnou řeku nebo přívalový déšť dělalo a dělá úzko. Každopádně rozvodněný potok nedělá asi dobře nikomu, navíc, když dokáže srovnat rodinný dům se zemí a když také zabíjí lidi. Pak, když ta hlavní hrůza skončila a voda trochu opadla, tak se v postižených oblastech objevili vojáci, hasiči a policisté a neštěstí, apatii, únavu vystřídala chuť do oprav. Když jsem se tak vyptával různých lidí, jestli jim vojáci, hasiči a policisté pomáhají, tak jsem se dozvěděl, že bez nich by si tu obnovu po prvních dozvucích katastrofy nedokázali představit. Ta přítomnost mužů v uniformách v těch lidech probudila chuť do obnovy, bylo to jakoby vedle vás stál někdo, kdo vás podpoří, je silný, nenechá v tom srabu, kdo se o vás , až budete na dně, postará a pomůže. Vojáci měli být v nejvíce postižených oblastech Novojičínska jenom do neděle. A už v sobotu si někteří obyvatelé z těch nejvíce zničených obcí říkali, co bude potom až odjedou, kdo nám pomůže. A když ministr obrany i ministr vnitra vyhověl přání starostů a slíbili, že tady budou vojáci , policisté i hasiči pomáhat dál, bylo to jako by z těch smutných a těžce životem zkoušených lidí spadlo obrovské závaží bezmocnosti. No a já jsem si v té chvíli řekl, že to je moc dobře, že máme vládu, která nás nenechá na holičkách, že máme státní systém, který těm nejvíc postiženým pomůže,k a že máme i mezi sebou takové to hřejivé teplo solidarity, protože tam kde bylo nejhůře, tak tam přijeli i dobrovolníci a na konto pomoci začaly proudit peníze ze všech koutů republiky. A já jsem vám tak nějak najednou byl i na tu Českou republiku hrdý, protože všichni dělali co měli a všechno fungovalo tak jak mělo a dokonce ani nebylo moc slyšet takové to obvyklé - co za to. A pěkný den přeje Artur Kubica.