Nový Poesiomat v Telči: Vedle básní nebo dechovky nabízí i pravdu o drsném režimním dohledu nad I. M. Jirousem
Poesiomat. Černá roura, která vede ze země a trochu připomíná periskop, přibyla na dalším místě v kraji Vysočina, a to v Telči. Za prvních pár dnů provozu je jednoznačně nejposlouchanější Telčská dechovka!
V Poesiomatech si totiž navzdory jejich názvu návštěvník nevyslechne jen verše. Nahrávky se vybírají podle historie místa, kde zařízení stojí, a tak si v Telči vedle dechovky, lidovky v podání Podjavořičanu, a básní od slavných místních básníků i nejnovější básnické počiny studentů telčského gymnázia, můžeme pustit i legendu o Ivanu Martinu Jirousovi a jeho cestách na koni.
„Oděl se do dlouhého černého pláště a velkého černého klobouku. Takto na koni dorazil přes náměstí na parkán, za velké pozornosti občanů přivázal koně u služebny VB a šel se hlásit.“ Hlas herce Michala Bumbálka podává dlouho tradovanou legendu, kterou básníkova dcera Marta Veselá Jirousová uvádí na pravou míru. „Stojíme před telčskou synagogou. Tady bývala služebna Veřejné bezpečnosti a táta se sem jezdil hlásit, protože měl po propuštění z Valdic ochranný dohled. To byla taková zrůdná praktika tehdejšího režimu. Musel sem každý den, nesměl vynechat ani o víkendu, ani ve státní svátek. nikdy. Bylo to kvůli tomu, aby toho člověka úplně zdeptali, aby ho odstřihli od komunity disidentů v Praze, protože nesměl ani opustit okres,“ vzpomíná básnířka, ilustrátorka a učitelka telčského gymnázia.
Pro celou rodinu to bylo velmi těžká doba. „Táta trpěl postvězeňskou psychózou, takže to pro něj bylo opravdu strašně těžké i vzhledem k jeho velmi svobodomyslné povaze. Po jeho propuštění to bylo hrozné období, na které nerada vzpomínala hlavně moje maminka,“ dodává Marta Veselá Jirousová s tím, že ochranný dohled definitivně zničil manželství jejích rodičů.
Podle legendy byl básníkovi nakonec ochranný dohled zrušen, když každá jeho cesta na koni budila v Telči pozdvižení. „To ale prostě není pravda,“ ohrazuje se Marta Veselá Jirousová. „On to opravdu vydržel celé dva roky a koně si skutečně pořídil. Ten kůň se jmenoval Lukáš a táta pro něj měl na zahradě ohradu a stavěl mu stáj. Jenomže ho potom zase znova zavřeli, takže koně jsme prodali. Mě tam nejvíc štve ta romantická představa, že táta sem jezdil na koni s kloboukem a dlouhým pláštěm jako nějaký bard a přesvědčil komunisty, aby mu dohled zrušili. To je nesmysl. Ve skutečnosti to byla prachobyčejná šikana. Kromě toho estébáci nemuseli mít povolení k domovní prohlídce, během těch dvou let mohli kdykoli přijít, třeba i uprostřed noci,“ vzpomíná žena, které v té době bylo pět let a sestra Františka byla jen o rok starší. Do telčského Poesiomatu proto k legendě patří i její vysvětlení, jak to všechno bylo ve skutečnosti.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
