Nikdy není pozdě začít, říká paní Jitka z Kejžlice

První variantou byla oděvní škola v Prostějově s oborem návrhářství. „Jenomže jsme byly dvě a já jsem neměla dobrej kádrovej profil, takže tam jsem se nedostala,“vysvětluje tehdejší situaci paní Jitka. Společně s vyučujícími hledali další alternativy. „Razantní stop tomu udělal taťka, protože jsem měla tu smůlu, že jsem se dobře učila a on říkal, že chce, abych šla studovat.“

Na přání svého tatínka vystudovala zemědělskou školu v Humpolci, po škole nastoupila do práce a ve dvaceti letech se provdala. „Ve dvacíti, když jste nebyla vdaná, tak jste byla divná,“ přidává Jitka tehdejší pohled na děvčata. V té době stavěla s manželem dům, věnovala se svým čtyřem dětem a na malování nebyl čas.

V šestatřiceti letech jí doktoři zjistili cystu na dýchacích cestách. „Operace se zdařila, ale druhý den jsem dostala rozsáhlou embolii do plic, takže manželovi už i oznámili, ať moc nečeká, že bych se vrátila. Ale zadařilo se,“ popisuje Jitka.

Nová práce

Jitka měla po nemoci sníženou pracovní schopnost, uspěla ale na základní škole Hradská v Humpolci, kde začala působit jako asistent pedagoga. Byla jednou z prvních asistentek. „Já jsem byla takovej pokusnej králík, jak to bude vypadat.“

Měla na starosti hyperaktivního chlapce, tomu později začala volné chvíle vyplňovat malováním. Díky tomu si jejího talentu všimla kolegyně ve škole a obraz si od ní nechala zarámovat.

ZUŠka

Když skončila s prací asistenta, začala jí škola po prázdninách chybět, to množství lidí a dětí. „Tak jsem si natajno došla do lidovky se zeptat, jestli přijímají dospěláky a bylo mi řečeno, že jo,“ doplňuje s úsměvem na tváři.  A tak začal návrat k malování na ZUŠ v Humpolci.

Tyhle příjemné chvíle vystřídala další rána osudu. V pětačtyřiceti letech přišla Jitce do schránky pozvánka na preventivní mamografické vyšetření, které u Jitky potvrdilo rakovinu prsu. „U mě to musí být vždycky komplikovaný, takže já jsem měla ten nádor tři centimetry hluboko,“ dodává.

Bylo to v období, kdy jí na rakovinu tlustého střeva umíral tatínek v pouhých 66. letech. Jitka si odložila operaci, aby svého tátu ještě víc nezatěžovala a aby se s ním mohla rozloučit. Po operaci a ozařování se vrátila domů, kde se každý bál a nevěděl, jak s ní mluvit.

Děti jí pak zaplatily další lekce v ZUŠ, kde se kromě malby věnuje i sochařské činnosti a dokonce si vymodelovala téměř všechny svoje vnuky.