Není to jen řezník, je to i kořenář. Proto jsou jeho výrobky tak dobré

Řeznická tradice sahá v rodině Mynářů až do dob první republiky. Tehdy ji v nedalekém Heřmanově založil Jaroslav Mynář: „Než začala válka, tak v roce 1939 koupil můj prastrejda řeznictví, kde se učil. U toho prastrýce se vyučil můj strejda, který se jmenoval Antonín a pracoval tam dokud živnostníky nezrušili. A u toho strejdy jsem trávil každé prázdniny a kdykoli to šlo, no a on rozhodl, že půjdu na řezníka,“ směje se Luboš Mynář.

Míchá i koření

Luboš Mynář je řezník tělem i duší, ale vždycky se tímto řemeslem neživil. Dvanáct let dělal technologa v kořenářské firmě pro masný průmysl a směsi koření vymýšlí pro ostatní řezníky dodnes.

Klobásy Jaroslava Mynáře, Křižanov|foto:Dáša Kubíková,Český rozhlas

„To dostanete zadání od masného průmyslu nebo nějakého soukromníka k nějakému výrobku. No a vy to musíte vymyslet, poskládat k tomu koření, přijedete tam, vyrobíte vzorek – líbí, nelíbí. A oni třeba řeknou: zvedni mi tam pepř, udělej mi to barevnější, no a pak se to doladí, oni to začnou brát a vyrábět pro lidi,“ vysvětluje řezník postup při ochucování masných výrobků.

Mynář a syn

K řezničině se Luboš Mynář vrátil společně se synem Davidem. Ten chtěl být řezníkem už od páté třídy. „To už tenkrát mi říkala učitelka, že budu řezník,“ směje se u stroje na mletí masa do klobásek.

Ty má David vedle uzeného také nejraději. „Je to receptura ještě po mém strejdovi, kterou jsem upravil tak, aby to chutnalo lidem i dnes,“ říká Luboš Mynář. 

Před pěti lety odkoupili masnu v centru Křižanova a pustili se do společného řeznictví. Chtěli navázat na tradici v této části Vysočiny, kde bylo jméno Mynář v oboru vždycky známé.