Naši předkové si přivydělávali výchovou sirotků. Bývaly to i děti z porodnice ve Vídni

Miroslava Jurkasová je nadšená badatelka, která pro obyvatele Otína, Geršova a Pohořílek pořádá besedy, nebo jak sama říká, sousedská posezení. „Sejde se nás tam deset dvacet, promítáme si fotografie, vzpomínáme," říká s tím, že na takových setkáních získává spoustu dalších informací o předcích místních lidí. Besedy mají různá témata, jedno však posluchače opravdu zaujalo. „Posezení bylo věnováno Vídni," dodává. Ze starých kronik totiž zjistila, že na konci devatenáctého století si převážně nemajetní lidé brávali na vychování sirotky. „Narazila jsem na pojem vídeňské nalezeňátko," říká badatelka.

9 fotografií

Do Vídně odcházeli za prací, tovaryšskou praxí nebo vyučením lidé z Čech i Moravy. Když pak taková služka otěhotněla, stála před velmi těžkým rozhodnutím. „Zaměstnání se vzdala a odjela rodit domů. Tak to udělala příbuzná z naší rodiny. Porodila u maminky, dítě nechala doma a odjela zpět," říká Miroslava Jurkasová. Hodně bylo ale takových žen, které porodily v porodnici a dítě tam nechaly. Součástí porodnice, kterou založil Josef II., byl i nalezinec. „Matka zaplatila za pobyt dítěte nebo tam zůstala čtyři týdny jako kojná," říká badatelka.

Po osmi dnech bylo dítě předáno do opatrování pěstounce. „Musela mít vysvědčení o bezúhonnosti a zdravotní prohlídku," dodává Miroslava Jurkasová. Pěstounské rodiny byly často nemajetné. Vysvětlení je ale jednoduché. Za péči dostávaly každý měsíc peníze. Informace o konkrétních dětech našla Miroslava Jurkasová především v knihách zemřelých. „U nás byl taky," ukazuje na záznam o úmrtí Víta Karla, který zemřel v pěti měsících roku 1897 na zánět žaludku. V jedné staré brožuře objevila i záznam o vdově z Velkého Meziříčí, která vychovala několik nalezenců. Všichni se k ní i později hlásili a jeden z nich, Eduard Kaňka, jí dokonce každý rok k svátku posílal dva zlaté.