Mistři světa v rybníkovém hokeji jsou ze Žďáru nad Sázavou. Poradili si s kanadskou šavlovačkou

21. únor 2018
Jiří Plachý (vlevo) a Ondřej Mařata

Před deseti dny si žďárští hokejisté splnili sen. Získali titul minstrů světa v rybníkovém hokeji. V kanadském městě Plaster Rock, na jezeře Roulston v provincii Nový Brunšvik vyhrál tým Starý pušky všechny zápasy a překvapivě bral zlato, ale jednoduché to nebylo. Už v prvním zápase zjistili, že s nimi nikdo v rukavičkách jednat nebude. O cestě za titulem v Dobrém dopoledni vyprávěli Ondřej Mařata a Jiří Plachý.

Mistři světa jsou ještě Petr Janda, Miroslav Bukáček, Pavel Pelán, Aleš Stoček. „My vůbec netušili, do čeho jdeme. Do nominačního turnaje v České republice jsme se přihlásili na poslední chvíli. Nenapadlo nás, že bychom mohli vyhrát a že bychom jeli do Kanady? To už vůbec ne,“ vyprávěl strůjce cesty za mistrovským titulem Ondřej Mařata. Byl to on, kdo dal Starý pušky dohromady a na turnaj na poslední chvíli přihlásil.

Slýchali jsme: to musíte mít hokej hodně rádi

Mistrovství se účastnilo 110 týmů. Převážně kanadské a americké, jeden tým anglický a také z Kajmanských ostrovů. „První otázka, když nás slyšeli mluvit česky, byla: odkud jste? A jak dlouho jste sem cestovali? Když jsme odpověděli, protáčeli oči a říkali: to musíte mít hokej hodně rádi,“ směje se Jiří Plachý.

Celkové skóre Starých pušek v základní části bylo 94:31. „Statistiky jsme si nedělali, počítali jsme jenom body za vítězství, abychom si šli za titulem,“ říká Jiří Plachý. „Organizace byla zvládnutá perfektně, první den turnaje ve čtvrtek jsme hráli večerní zápas, v pátek dva, v sobotu taky dva. V neděli následovalo play-off, ve kterém jsme do finále hráli pět zápasů.“

Převlékat se v mínus patnácti nic příjemného nebylo

Průměrné teploty, ve kterých Starý pušky hrály, se pohybovaly od mínus patnácti do mínus dvanácti stupňů. „Mají to výborně vymyšleno, jsou tam vyhřívané stany, v hlavním prodávali nebo dokonce dávali občerstvení. Vedle byl převlékací stan, kde byly fukary na rukavice na brusle. Tam se dalo v klidu převléci a přečkat pauzu mezi zápasy,“ vypráví Ondřej Mařata.

Pohár pro Starý pušky

Na mrazy byly Starý pušky připravené, před odletem do Kanady kromě dresů obstarávaly také kvalitní funkční prádlo. „Ale ve čtvrtek večer stan ještě vytopený nebyl a převlékat se v mínus patnácti nic příjemného nebylo,“ vzpomíná Jiří Plachý.

Když jsme se ptali na fauly, slyšeli jsme: Tohle je Kanada, chlapci

Starý pušky se na jednotlivé zápasy připravovaly i takticky. Bylo to důležité, hned v prvním zápase narazily na loňské finalisty tým Frozen Assets z Ottawy, které přehrály 12:6. „No, moc to nedávali. Ale my jsme taky byli překvapení. Do Kanady jsme odjížděli po zkušenostech z pražského mistrovství republiky v domnění, že se jedná o bezkontaktní hokej. Tak tam ne. Tam se na nějaké ťuknutí do hokejky, trefení pukem výš než nad koleno vůbec nehraje. Začali nás tam házet do sněhu. Když jsme se ptali, jak to tedy je, bylo nám řečeno: tohle je Kanada, chlapci,“ vzpomíná na první mistrovský zápas v Kanadě Jiří Plachý. „Tam to byla hned od začátku šavlovačka,“ doplňuje Jiřího Ondřej Mařata.

Celým turnajem prošly Starý pušky bez ztráty kytičky. Nejnáročnější byl finálový zápas. „Celé nedělní play-off bylo náročné. Začali jsme v deset dopoledne, po zápase byla patnáct minut pauza a šlo se na další. Jen před finále nás nechali vydechnout, protože se nejdřív hrálo ženské finále,“ vzpomíná Jiří Plachý. „Lehké to nebylo, podařilo se nám dát góly, nakonec jsme to ubránili. Taky nám pomohlo štěstí.“ Finálový zápas proti týmu Diamondback Tavern z amerického Baltimore Starý pušky vyhrály 7:5.

Tak jsme mistři, no a co?

Pak místním žďárští hokejisté předvedli oslavy, na které dlouho nezapomenou. „Kvůli nám místní dokonce čekali na vyhlašovací ceremoniál. Asi nejsou zvyklí slavit a čekali, co předvedeme,“ směje se Ondřej Mařata. „Už během ceremoniálu začali jezero uklízet, předávali nám pohár a v tu samou chvíli tam přišel pán s motorovou pilou, aby pokácel stožáry na vlajky. My jsme tam pak někde našli čtyřkolku, tak jsme se na ní svezli s vítězným pokřikem: tak jsme mistři, no a co,“ směje se Jiří Plachý.

Spustit audio
autor:Tamara Pecková
  • Životní styl
  • Publicistika