Mínus čtyřicet šest stupňů? Když pracujete, zima vám není, říká Martina Gebarovská
Jako malá holka hltala cestopisné dokumenty. „Chtěla jsem být jako Jacques-Yves Cousteau, který se plaví přes oceány a zkoumá všechny mořské živočichy. Vystudovala jsem filmovou školu, pracovala jsem v produkci, ale zjistila jsem, že mě to nebaví. Odjela jsem na měsíc za kamarádkou do Států, to byl první větší trip, kdy se cítíte svobodně. Tehdy jsem si řekla: jo, to chci dělat. Byl rok 2011 a od té doby jsem na cestách,“ vyprávěla pelhřimovská rodačka Martina Gebarovská v Dobrém dopoledni.
Je jedno, jestli jste v České republice, na Novém Zélandu, na Filipínách, podle Martiny všude musíte vědět, co dělat, kam chodit, kam nechodit. Zkrátka mít povědomí o tom, kde by člověk mohl mít nějaké problémy a těm místům se vyhnout. Lidé se Martiny Gebarovské často ptají, kolik zemí už procestovala. „Já na to počítání moc nejsem. Myslím tak 68. Kdyby se měly počítat země, které jsem opravdu poznala, kde jsem žila, bylo by to číslo menší. Pro mě je to číslo bezvýznamné.“
Cítila jsem jenom nepříjemné píchnutí a v dlani jsem měla čtyřcentimetrovou housenku
Za posledních pět let byla Martina Gebarovská doma jenom třikrát. „Je spousta míst, kam bych se chtěla vrátit. Mám pocit, jo, já se vrátím na Nový Zéland, jo, já se vrátím na Filipíny, ale pak si řeknu, že je spousta míst, která ještě neznám, takže zatím se vracím jenom domů,“ usmívá se dívka.
My to radši nechceme slyšet, takhle reagují na dobrodružné zážitky její rodiče. Stejné to bylo i v případě, kdy se Martina v Thajsku opřela o velmi jedovatou housenku. „Bylo to na severu Thajska, šli jsme s tehdejším přítelem na šestidenní track po džungli. Společnost nám dělal průvodce, který neuměl ani slovo anglicky. Scházeli jsme dolů, opřela jsem se o strom a najednou jsem cítila nepříjemné píchnutí, měla jsem zapíchnutou v dlani čtyřcentimetrovou hodně chlupatou housenku.“
Průvodce vyděšeně koukal, měřil mi tep a koukal a měřil tep
Rychlá reakce jejich průvodce nejspíš Martině zachránila život. „Housenku odstranil, vyndal žiletku, svíčku, zapalovač. Vosk mi nakapal na ránu, aby vytáhl jemné bodlinky, rozžvýkal nějakou rostlinu, kterou dal do rány, žiletkou odřízl kus kůže, asi čtyři centimetry čtvereční. Rozžvýkal další rostlinu a ještě mi z dlaně vysával jed. Celou dobu se na mě vyděšeně koukal, měřil mi tep a koukal a měřil tep. Než jsme sestoupili do tábora, držel mě za ruku a kontroloval mě,“ vypráví Martina Gebarovská.
Na cestách se naučila spoustu věcí. Postavit vor, opravit člun, zprovoznit sněžný skútr. „Mám po dědovi, že se k věcem postavím: jo, to opravím. V zemích jako je Asie nebo střední Amerika lidi k problémům přistupují jinak, než my tady. Řeší to míň technologicky, mají na to takovéto knowhow. Tam jsem se spoustu věcí naučila.“
Když je medvěd černý, bojuj, když je to grizzly, lehni si a doufej, že tě nezkousne
Před pár dny se vrátila z Kanady, kde žila 15 měsíců. „Zažila jsem i -46°C. Tam jsou ale mrazy jiné, suché, jsou docela snesitelné. Člověk má výborné oblečení, bundu, boty, kromě obličeje jsem nepociťovala žádnou zimu. Byla jsem v severozápadních teritoriích, kde jsem pracovala jako dobrovolník v takové ekochatce. Měla jsem na starost každý den čerpat vodu ze 100m vzdáleného jezera. Led byl 80 cm silný, vrtákem uděláte díru, čerpadlo a hadice musíte prolévat horkou vodou, kterou si přivezete na skútru. Zima vám není, protože při práci se zahřejete.“
Na svých výpravách po kanadské divočině se Martina potkala s několika černými medvědy, z auta zahlédla i grizzlyho. „Tam se říká takové pravidlo, když je černý, vyplatí se bojovat, když je grizzly, tam je šance na výhru menší, tak je lepší lehnout a doufat, že vás nezakousne. Taky jsem potkala mnohem obávanější zvíře, což je puma. Stála deset metrů přede mnou, dívala se na mě a pak utekla,“ vypráví o setkání s mnohem obávanějším zvířetem než je medvěd Martina Gebarovská z Pelhřimova. O svých zážitcích píše zde.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
