Markéta Hejkalová: Ubavit se k smrti. Proč se ze zábavy stala povinnost?

Výrok ubavit se k smrti poprvé použil americký autor Neil Postman, je to název jeho kritické knihy o mediálním světě, která vyšla roku 1985. Velmi zjednodušeně řečeno v ní kritizuje televizi a další média za to, že rezignovala na seriózní a důležité zprávy, hlavně aby byly zábavné.

Dnes už nemůže kritizovat nic, protože zemřel v roce 2003, ale možná se obrací v hrobě hrůzou, kam svět za čtyřicet let dospěl. Zábava si čím dál víc podmaňuje nejen svět, ale dokonce i jazyk. Všechno nás musí bavit. Jistě, může nás bavit kniha, film, hokej, naše práce, plavání nebo dokonce žehlení. I když zrovna žehlení asi není ten nejvýstižnější příklad zábavné činnosti. Ale kdo by se staral o žehlení, když nás toho dnes baví mnohem víc. Jídlo v restauraci, které nám dřív prostě chutnalo nebo nechutnalo, koncept té restaurace dřív vyhovoval nebo nevyhovoval. Baví nás dokonce i celé země, někoho Řecko, jiného Finsko, které nás dřív zajímaly nebo nezajímaly. A baví nás i naše nebo cizí šaty místo toho, aby se nám prostě líbily. Nebo taky ne. A mě už tato inflace bavení přestává bavit. Jasně, že zábava k životu patří a není na nic špatného, ale přece jenom existují důležitější věci, i když nás třeba tolik nebaví.

Nebojte, nemám na mysli žehlení, třeba budování dlouhodobého vztahu. Všichni, kdo v takovém vztahu žijí, asi budou souhlasit, že má často k zábavě dost daleko. Ale právě na takových vztazích stojí svět - nebo práce, nemusí nás nutně bavit, ale měla by nás uživit a pokud možno být užitečná i pro ostatní. Výchova dětí, aby dokázaly ve světě obstát, zájem o lidi, kteří nás obklopují. A dost. Každý se musí sám rozhodnout, co je pro něj v životě důležité. Radši s tím poučováním skončím dřív, než vás to přestane bavit.