Markéta Hejkalová: Setkání s krotkou veverkou a ztracená dětská důvěra

Horkou neděli na konci června jsem na naší zahradě najednou uviděla veverku. Měla huňatý ocas, byla černá, chvíli vesele pobíhala po trávě, pak vyšplhala na hrušeň a zase slezla dolů. Dítě by se k ní asi rozběhlo a chtělo si ji pohladit. Také jsem s tím úmyslem k veverce vykročila, ale včas jsem se zarazila. Veverka byla krotká a roztomilá až moc.

Co když má vzteklinu? Zeptal se dospělý hlas ve mně a umlčel dětské nadšení. Co mám dělat? Volat ve čtyřicetistupňovém vedru městskou policii jen proto, že se mě nebojí Veverka. Nakonec jsem usoudila, že má možná jenom žízeň. Do misky, kterou máme na zahradě pro žízivá zvířata připravenou, jsem do lila vodu a šla jsem se zase ukrýt do stínu před pálícím sluncem. Ale pořád jsem Veverku nemohla pustit z hlavy. Nebo spíš to, jak rozdílně vnímáme svět.

Dítě by neznámého, cizího tvora nadšeně přijalo, pomazlilo by se s veverkou, vyrobilo by ji měkoučký pelíšek a pravděpodobně by od ní chytlo blechy nebo nedej bože v krajním případě doopravdy vzteklinu. Opatrný a zákonů dbalý občan by možná skutečně zavolal městskou policii, ať si s potenciálně nebezpečným vetřelcem poradí. Většina lidí by se možná zachovala podobně jako já. Poskytli by podezřelému tvorovi to, co je nutné pro přežití, ale bližšímu kontaktu, rozuměj kousnutí, by se úzkostlivě vyhýbali už hodně dávno. Nejsem dítě, práskač jsem snad nebyla nikdy a myslím, že jsem se zachovala rozumně. Tak svět prostě funguje.

Přesto se mi najednou zastesklo po tom malém nevinném dítěti, ukrytém ve mně někde hluboko pod vrstvami prožitého života, a zatoužila jsem, aby ze mě vyskočilo, rozběhlo se k veverce a důvěřivěji chytlo do náruče, protože svět je přece dobrý a nic zlého nám v něm nehrozí. A pokud si myslíte, že tento sloupek nebyl jenom o veverkách, tak máte pravdu.