Markéta Hejkalová: O vlastenectví, řeckém jogurtu a českém tvarohu

V poslední době se o vlastenectví mluví spíš záporně než kladně. Možná proto, že někteří vlastenci, někdy se jim dokonce říká opovržlivě flastenci, to se mi ale nelíbí, hlasitě okázale předvádějí, jak nenávidí některé jiné národy, a to se mi líbí ještě míň.

Jestli také dělají něco dobrého pro svůj národ, tedy pro nás Čechy, to už je jiná otázka. Myslela jsem na to při nedávné dovolené v Řecku. Všude tam zdůrazňují a propagují svůj jogurt, pravý, originální, autenticky, tradičně řecký jogurt. Druhou propagovanou pochutinou tam byla řecká káva Greek coffee. Řecký jogurt byl opravdu vynikající. Řecká káva někomu možná chutná, mě tolik ne. Prostě obyčejný Turek. Ale to se tam nesmí říkat. I v Řecku jsou vlastenci. Po návratu jsem při nákupu zírala, jak u nás máme pestrou nabídku mléčných výrobků. Ricotta, mascarpone, cottage, feta, mozzarella. A co náš český tvaroh? Obyčejná, ale přitom velice zdravá, dobrá a výživná potravina obsahující mnoho bílkovin, minerálních látek a vitamínů a navíc mnohostranným využitím.

Tvaroh lze použít na ovocné knedlíky, slané pomazánky, sladké krémy a kdo by neznal staré dobré brambory s tvarohem. Nakonec jsem tvaroh našla. Krčil se spolu s podmáslím mezi proteinovým ayranem a bezlaktózovým skyrem. A svým českým původem se nějak nevychloubal, což je možná škoda. Některé národy jsou vlastenecké málo, jiné až moc. Jako vždycky, i v tomto případě je nejlepší, ale zároveň nejtěžší najít zlatou střední cestu. Já jsem vlastenecká umírněně, za to dvojnásobně za svou druhou vlast považuji Finsko, kde jsem několik let žila. Výhodu to má třeba při sledování hokejového utkání mezi našimi zeměmi. Už předem vím, že to dobře dopadne. Vyhraje buď naši, nebo naši, Češi nebo Fini. Na národnosti až tolik nezáleží. A neplatí to jenom v hokeji.