Markéta Hejkalová: O předsudcích vůči mladým i důchodcům a nečekané lekci na Vysočině

Naše společnost je rozdělená, nesmiřitelné spory propukají kvůli každé maličkosti. Tím neříkám nic nového, já vím. Jen mi připadá, že v poslední době kritika nebo dokonce rovnou hněv či nenávist míří na dvě skupiny. První jsou mladí lidé a tou druhou důchodci. Možná tuto tendenci vnímám citlivě, protože sama do jedné z oněch ohrožených či ohrožujících skupin patří. A ta první to není.

Mladí nečtou, nepouští starší lidi v dopravních prostředcích sednout, pijí energetické nápoje a často jsou sjetí. Důchodci jsou mimo, volí populistické strany, neumí cizí jazyky a vůbec se v současném světě nevyznají. Je to samozřejmě pravda, někdo nečte, jiný nemá rozhled, další pije nebo fetuje. Jen si myslím, že to vůbec nesouvisí s věkem.

Teoreticky to vím, už jsem o tom kdysi dokonce v jednom sloupku mluvila. Přesto se někdy k důchodcům stavím poněkud, řekněme přezíravě, i když k nim sama patřím. Nebo spíš jsem se donedávna stavěla, než jsem dostala takovou malou lekci.

Při jedné akci na Vysočině jsme se s mužem ocitli u jednoho stolu s manželským párem. Důchodci z Ostravy. Byli o několik let starší než my, a snad proto jsem i začala pomalu, hlasitě a jednoduchými slovy varovat před cestou na nedaleký Buchtův kopec nad obcí Sněžné. Je to přece jenom do kopce, není to úplně nenáročná procházka. V našem věku si už člověk musí dát pozor. Myslím, že to snad zvládneme. Loni jsme vylezli na Kilimandžáro, přerušil mě muž s nepatrným úsměvem nebo poťouchlým úsměškem a měl by na něj právo. A rok předtím na Mount Kenya - doplnila ho jeho žena. Ale s tím věkem máte pravdu. Letos se chystáme už jenom na Etnu. Teda vy jste dobří, zalapala jsem po dechu a šla se připravovat k náročnému výstupu na Buchtův kopec.