Markéta Hejkalová: Jak vzniklo lidové rčení chytat lelky? Věděli jste, že lelek je pták, kterého se lidé dříve báli?

V češtině máme několik takzvaných zvířecích sloves. O původu jejich pojmenování nemusíme dlouho přemýšlet. Děti se kočkují tak jako koťata, někdo vejrá jako výr, jiný všechno hned vyslepičí, jako když kdákají slepice, někdo křečkuje zásoby na zimu, další se zabejčí jako tvrdohlavý býk nebo vůl a každou chvíli někdo něco zkoní, i když toto sloveso není ke krásným a ušlechtilým koním zrovna zdvořilé.

A co když někdo chytá lelky? Vím, co to znamená. Kdo lelkuje, nedělá nic. Zírá do dáli. No dobře, do blba, sní, přemýšlí, odpočívá, ale jak to pojmenování vzniklo, to se mi vypátrat nepodařilo. Kdysi si prý lidé mysleli, že lelek nevidí a ten, kdo lelkuje, má také nevidoucí nepřítomný výraz. No, možná za to jsem se o Lelkovi dozvěděla jiné zajímavé věci. Nebýval to úplně oblíbený ptáček. Od dávných dob se ho lidé spíš báli. Věřili, že v noci vlétá do chlévů a pijí mléko dobytku, hlavně kozám.

Domnívali se, že prý v křoví úpí schované čarodějnice. Možná proto lidé lelky sice chytali, ale nikdy žádného nechytili. Měli z nich strach. Nebo to mohlo být úplně jinak. Lelkovat znamenalo hlídat, aby se žádný lelek neobjevil, nevypil všechno mléko a nevřeškal jako ježibaba. Dnes se většinou soustředíme na výkon. Lelků se sice už nebojíme, ale lelkování rozhodně nepovažujeme za správný způsob trávení času. Možná je to chyba. Ten, kdo chytá lelky a nechá své myšlenky volně plynout, může najednou zničehonic dostat skvělý nápad, jak vydělat milion. Nebo, což je ještě mnohem důležitější, jak vyřešit problém, který už dlouho sužuje jeho a jeho rodinu. Nebo může chytit lelka, zjistit, že to je milý a hezký ptáček, a hned ho zase pustit na svobodu.