Mama Sissoko: Marná léčba z těžké závislosti

Na malijských veteránech fascinuje, jak hudbu neřeší a kariéra pro ně není posvátná kráva: klidně se na desetiletí vytratí ze scény, a když se znovu objeví, strašně se diví, proč se okolo toho dělá tolik cavyků. Mají zkrátka vlastní způsob vnímání kariéry a hudba pro ně zůstává především zdrojem uspokojení, nebo, jak říkal kytarový génius a farmář Ali Farka Touré: nejdřív práce a pak zábava.

Ali Farka Touré miloval  sám sebe, Bassekou Kouyate Ali Farku a Mama Sissoko americký soul, jen to skrýval, zároveň totiž obdivoval ngoni a považoval se právem za prvního, kdo na kytaru přenesl loutnové fígle. Na Tourého úchvatném albu Savane nechala tahle svatá trojice v roce 2006 posluchačům pocítit co to je blues, kterému se z mnoha důvodů začalo říkat pouštní. Hráli spolu celou dekádu a je ke škodě, že z toho nikdo víc nenatočil; nebo jo, ale někam pořádně založil. Na Tourého se Sissoko odvolává ve skladbě Sekechi. Pochopitelně nesměly chybět jednostrunné housle soku, Tourého milovaný nástroj, s nímž nyní oslňuje nedostižný Zoumana Terreta.

Vyslání malého Mama Sissoka do hlavního města Bamaka za strýcem, aby se tu vyučil mechanikem, neklaplo: Djeli Baba Sissoko patřil k vyhlášeným virtuózům na loutnu ngoni a synovce namísto práce s kovem učil jako správný griot zvládat tajemství hry. Během jakési oslavy, kam byl se strýcem přizván, si ho všiml samotný president země Modibou Keita a dvacetiletého teenagera, který si mezitím za poslední peníze koupil kytaru, okamžitě přijal do National Instrumental Ensemble. Jednu vysokou hudební školu pak vystřídaly další: slavná kapela Badema National (National Family), kde Sissoko naprosto unikátní kytarou oslňoval po boku zpěváckého velikána Kassé Mady Diabatého a za orchestr s devastujícími účinky na posluchače, se díky Sissokovi vždycky uváděl ansámbl Super Biton de Ségou.

Sissoko se osamostatnil až v 90. letech a s dvěma alby sice zanechal dobrý dojem, s moderním uchopením malijské hudby se jejich staromilský zvuk ale nepotkal. Zato na nahrávkách Oumou Sangare, Salifa Keity nebo Afela Bocouma s ngoni vyčníval až tak, že ho nebylo možné přeslechnout, i kdybychom chtěli. A možnost spatřit Sissoka ne veletrhu Womex doprovázet s akustickou kytarou griotskou zpěvačku Bako Dagon se rovnalo málem propadnutí do ráje.

Když francouzský bubeník a producent Vincent Dorléans pracoval na albu loutnisty Abdoulaye Koného Kandiafy, netušil, že je synovcem Sissoka, o kterém si myslel, že už to s hudbou dávno zabalil, takže po jeho prosbě, aby si na něho také našel čas, nevěděl co dřív. S takovou legendou ještě neměl co do činění a naplnit přání Sissoka zapojit do natáčení rodinu před něho postavilo ještě větší výzvu. Modibo Sissoko, baskytarista od Salifa Keity a zpívající dcery Djessou, Awa, Madou a Diawoyé ale jistí otce ze všech stran s nadšením pro jeho znovunaleznou radost z hudby, vrcholící jedinečnými kytarovými preludicemi a zpěvem s patinou dávnověkosti.

Sissoko zůstává v mnoha ohledech stejný. Hráčsky, skladatelsky, zpěvácky, prostě ve všem. Až na jedno: kdo to dosud nevěděl, a takových je docela hodně, tak teď ví, že velkým vzorem mu byl americký soulový zpěvák Otis Redding a tudíž je potřeba k jeho poctě nechat na albu rozeznít varhany rastafariánského Francouze Manjula, ladně se prolínající s Koného ngoni. Ti co Sissoka neznají, zůstanou možná zaskočeni mocí jeho kytarové hry, odtajněné nedávno sérií videí: střídá v nich styly z malijských regionů s poučeností někoho, kdo je procestoval a do hloubky prozkoumal.

„Když se naštvu a s problémy si nevím rady, zahraju si na kytaru nebo ngoni a za patnáct minut mám všechno vyřešené," tvrdí Mama Sissoko. Rozumíme tomu, ale jednoduché to nemáme: tak rychle se těžké závislosti na albu nezbavíme. Na takové zázraky totiž věří málokdo.