Lisa O'Neill: Hlas, který umlčí jakoukoliv hospodu v Dublinu

V anglickém folku podivíni zabírali vždycky: buď jako odstrašující příklad nebo signál naděje do budoucna. Zpočátku 90. let, s nástupem generace Elizy Carthy, považovali ke starým pořádkům upjatí tradicionalisté za podivína skoro každého s ne zcela bezpodmínečným vztahem k folkovým kánonům. Konzervativní garda nakonec  podlehla přesile a provinční žánr se nejenže otevřel globálním vlivům, podivínství, lépe řečené prahnutí po nových zvukových výzvách, se v něm ukázalo jako přednost; a když do něho v posledních letech s pocitem, že jeho historii nic nedluží, vstoupili pankáči, minimalisté, elektronici a rockeři, do anglického folku se vrátila syrovost, okamžiky nečekaných zázraků a empatie městských proletářů.

Stranou nezůstala ani irská tradiční scéna: producent Gerry Driver nebo skupina The Gloaming připomínali doslova dělobuchy, to když z nich lidem padaly čelisti na podlahu, až ty rány bylo slyšet po celém světě.  A když britský hudební publicista Tim Chipping poprvé uslyšel dublinskou skupinu Lankum, z nedostatku slov nad tím neuvěřitelným drone ze sebe jen vysoukal: „Je to krásné a podivné.“ Motto pro nový label River Lea proto dál nehledal. Založil ho po setkání s Geoffem Travisem a Jeannette Lee z legendárního, vždy dopředu hledícího a na žánry nereflektujícího vydavatelství Rough Trade, kteří mu navrhli vedení labelu River Lea, nového centra pro z tradic vycházející hudby, nicméně s odvahou k experimentům.

Lisa O'Neill|foto:img.rasset.ie,©

Zatímco v minulosti by se k takovým avatgardistům folková scéna stavěla spíš rezervovaně a byla ráda za to, že si je vzali pod křídla Rough Trade, od kterých se adorace folkových podivínů předpokládá, na trojici prvních podepsaných – skotskou dudačku Brìghde Chaimbeul, bratrskou dvojici Ye Vagabonds a Lisu O'Neill – zareagovala bleskurychle a bez řečí. A dvě vítězství z šestice nominací na BBC Folk Awards 2019 nelze považovat za zázrak, jako spíš za pragmatické zhodnocení dění na současné folkové scéně.

Tima na Lisu O´Neill, vyrůstající v blízkosti hranice se Severním Irskem, upozornila zpěvačka Radie Peat z Lankum: „Naříkavě vzdorovitým zpěvem umlčí jakoukoliv hospodu v Dublinu.“ Z přesvědčivosti neubere názor ani na čtvrtém albu Heard A Long Gone, zarazí jen nesoulad mezi věkem Lisy a chraptivě hrubým hlasem, jakoby patřící daleko starší ženě. Podobně to máme se skladbami: nevědět, že je složila Lisa, pátrali bychom ve staletých sbírkách.

Nejen Lisa s Lankum, ale folkaři z ostrovů vůbec, ve skladbách zhusta poslední dobou připomínají černé puntíky z historie: zdokumentované, dávno ostře odsouzené, přesto prý relevantní k dnešku, tudíž z jejich strany znovu akcentované. Bez potěšení z rýpání do otevřených ran, straní folkaři v době Brexitu a narůstající vlně rasismu Churchillovu přesvědčení, že „dobré svědomí je často jen následek špatné paměti.“

Také levičácké proletářství je v současném folku silné téma, u Lisy však máme pocit, že má spíš hlavně srdce na pravém místě: u příběhů z počátků průmyslové revoluce běduje bez afektu, uvěřitelně a s empatickým položením se do osudovosti aktérů; jako by byla jedním z nich. „Nepředstírám, že jsem někdo jiný. Píšu písně, abych porozuměla sama sobě, a ty staré upravuji tak, aby jim rozuměli ostatní,“ řekla Lisa a vzápětí všechny odstřelila skladbou Rock The Machine, dojímavým obrázkem z počátků průmyslové revoluce, kdy „stroje se silou sta mužů nedokázaly nakrmit a obléct děti“. Banjo, hlas a drone.  Víc Lisa k rozplakání nepotřebuje.

Velmi známou irskou píseň z 18. století The Factory Girl zpíval kdekdo, ale při vší úctě, Lisa je všechny převyšuje. Naučila se ji od irské romky Margaret Barry a milostné přemítání chudé dělnice nad rozhodnutím odmítnou sňatek s bohatým mužem, v duu s Radie Peat proměnily v magickou deklaraci ženské síly a nezávislosti. Pouze s uhrančivými hlasy, sladěnými málem do drone. A to je další neobyčejná vlastnost Lisy: nejčastěji pro své písně volí strohý doprovod.

Ke konci loňského roku Lisa vydala epíčko The Wren, The Wren, na kterém se dvě ze tří skladeb týkají prastaré irské tradice Wren Day, sahající  až do keltských oslav slunovratu, připadající v křesťanství na sv. Štěpána. Mladí chlapci lovili ptáčky střízlíky, mrtvé je pak umístili na stuhami ozdobenou tyč a ve slámových kostýmech za zpěvu písní chodili od domu k domu. Dnes už se střízlíci samozřejmě neloví, platí však, že kdo koledníky nepodaruje, přinese mu to následujících dvanáct měsíců smůlu. Se střízlíkem, Králem ptáků,  je spojeno mnoho legend a snad ze všech vychází jako zrádce – ať už irských válečníků nebo sv. Štěpána – a proto Lisa romantický příběh zrady v písni John-Joe Reilly umístila na pozadí lovu ptáčků.