Ladislav Hladík z Přibyslavi vlastní skoro tři stovky fotografií z války. Mnohé sám vyfotil

8. květen 2020

Přibyslav na Havlíčkobrodsku má podrobně zdokumentovaný život ve městě za druhé světové války. Místní občan, Ladislav Hladík, totiž fotografoval od svých dvanácti let.

Další fotografie posbíral po lidech nebo dostal od přátel, a teď má plnou skříň alb. Začínal z dnešního pohledu s velmi primitivním zařízením.

Papírový fotoaparát

„Já jsem začínal fotografovat ve skutečnosti s papírovým fotoaparátem,“ říká Ladislav Hladík. Tehdy, v roce 1939, mu bylo dvanáct let. Časem dostal nebo si pořídil lepší přístroje, ale na ten první papírový stále vzpomíná. Prodávali je přímo v Přibyslavi, v obchodě Rudolfa Melouna.

„Tenkrát se nefotografovalo na filmy, to byly takový skleněný destičky,“ vypráví s úsměvem pamětník. Nafocené destičky prý vyměňoval doma pod peřinou.

Fotograf Bezouška dostával filmy od Němců za cigarety

Po čase vyměnil Ladislav Hladík skleněné destičky za film. Za války ale bylo fotografického materiálu málo. Lidé si nicméně poradili. „Já jsem chodil za fotografem, jmenoval se Bezouška, chodil na letiště mezi německé vojáky. Oni se tam taky učili filmovat letecky. Za cigarety mu dali vždycky kus filmu. Ten film byl ale dvojnásobně širokej, tak on si udělal takový zařízení, a rozřezával to na půlku,“ vzpomíná.

Zpočátku fotografoval Ladislav Hladík rodinu, později válečný život ve městě. Zachytil německou vojenskou techniku i poničené domy.

Na starých černobílých fotografiích z konce války poznává Ladislav Hladík své spolužáky

„Některý věci mi připadají, jako by se staly třeba před měsícem,“ říká Ladislav Hladík, když si prohlíží žluté album plné přes sedmdesát let starých fotografií.

Ty čerstvě poválečné jsou už mnohem veselejší, a dokonce na nich poznává své známé. „Tohleto je spolužačka, Jiřina Sokolová,“ ukazuje na jedné z nich.

Mezi fotografiemi jsou v albech i válečné plakáty nebo potravinové lístky

Válečných fotografií jsou v albech skoro tři stovky. Mnohé z nich vyfotil Ladislav Hladík sám, další dostal od obyvatel města, a také od kamaráda, který v roce 1968 odešel do zahraničí, a setkal se s ním až po sametové revoluci.

„Za mnou chodil Mirek Půža. On říkal: heleď, já mám spoustu negativů, aby to nepřišlo vniveč, chceš je? Já povídal: tak jo.“

Spustit audio