Kozy jsou diagnóza, u jedné nikdy nezůstane, říká Kateřina Vacková, která na farmě Vlčí Hory vyrábí kozí sýry se značkou Regionální potravina
Dvě první místa v nejobsazenější kategorii Mlékárenských dnů v Přibyslavi a dvě po sobě následující ocenění Regionální potravina se dvěma různými výrobky. Taková je vizitka Kateřiny Vackové z kozí farmy Vlčí Hory na Humpolecku, která na farmě zvládá téměř všechno sama – od péče o stádo přes dojení až po výrobu sýrů.
„Standardně mám budík nastavený na pátou. Pak následuje cesta do stáje, kde musím kozy podojit, mléko uskladnit, zvířata nakrmit. Potom jdou do výběhu, odpoledne je druhé dojení a pak se jdu převléknout a následuje práce v sýrárně,“ popisuje Kateřina Vacková svůj každodenní režim.
Na farmě chová barevně výrazné plemeno anglo-núbijských koz. Všechny mají své jméno a majitelka je bezpečně rozeznává. „Já je poznám nejen podle vzhledu. Kdyby mi je někdo ukázal zezadu, poznám je podle vemene a někdy i podle hlasu, protože nejvíc mečí ve chvíli, kdy očekávají krmení,“ směje se.
Ani vybavení výběhu není obyčejné. „Tohle jsou kartáče z vozů Údržby silnic a dálnic. Už byly opotřebené, tak jsme je využili, aby se holky měly o co podrbat,“ ukazuje s úsměvem.
Mléko od anglo-núbijských koz je výjimečné tím, že postrádá typickou kozí příchuť, kterou sama farmářka nesnáší. „Možná kdybych kdysi dávno narazila na jiné plemeno, tak bych dneska neměla sýrárnu a nevyráběla sýry,“ uvažuje Kateřina Vacková.
Samotná sýrárna je překvapivě malá. „Já si myslím, že ji mám nejmenší v republice,“ ukazuje majitelka přes sklo prostor velký jako běžná kuchyně. Přesto tu vznikají čerstvé sýry bez příchuti, s česnekem nebo bylinkami, ale také sýry nakládané ve slunečnicovém oleji či kyselém nálevu.
„Nejdřív proběhne pasterace, pak přidám kultury podle typu sýra, následuje syřidlo, sýřenina se nakrájí, plní do formiček a nakonec se sýry solí,“ popisuje Kateřina Vacková celý proces. Mléko přitom nezpracovává každý den. „Dva dny sbírám a pak zpracovávám,“ vysvětluje.
Na samotě ve Vlčích horách vyrostla a zvířata vždycky chtěla – přesto vystudovala uměleckou školu a pracovala jako restaurátorka. Kozy pak pořídila kvůli dětem a už u nich zůstala. „Když byly děti hodně maličké, pořídila jsem první kozu, aby měly zdravé kozí mléko. Jenže kozy jsou diagnóza, takže u jedné to nikdy nezůstane,“ vzpomíná.
A přidává veselé zážitky s vynalézavým stádem. „Koza se dostane všude. Vždycky říkám, že by mohly testovat věznice. Myslím si, že neexistuje oplocení, které by některá nezdolala,“ směje se. Na otázku, kolikrát musela utíkající kozy chytat, odpovídá bez váhání: „Možná bude lepší, když se zeptáte, kolikrát jsem nemusela.“
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
