Kovářské kladivo pohání voda. Historickou technologii ukazuje technická památka Šlakhamr na Žďársku

„Jsou tady dvě vodní kola, náhorní náhon. Voda jde z náhonu do vantrok, což je koryto nebo žlab vedoucí vodu nad zemí na mlýnské kolo. Z vantrok potom dopadá na jedno vodní kolo, které pohání hamr, ten buchar, a druhé vodní kolo pohání brusičku plus měch,“ ukazuje Hana Bartošová z Technického muzea v Brně, které má Šlakhamr ve své správě.

V náhonu bývá dostatek vody i v sušších měsících. Voda však může dřevo ničit, proto pracovníci muzea stav stále kontrolují. „Je potřeba neustálá údržba. Buď se spravují ramena, nebo celé kolo. Na opravy máme sekerníka, pana Kudrnu. Já ho volám vždycky před začátkem turistické sezóny, aby nám to zkontroloval a zprovoznil,“ usmívá se Hana Bartošová.

Aby se kola roztočila velkou silou, spouští správce Šlakhamru Radim Hlaváček poklop ukrytý ve vantroku přímo nad koly. „Ten poklop já pákou zvednu, kola se roztočí a převody uvnitř mlýna rozjedou měch, a druhá páka potom to obří kladivo, buchar. Všechnu tu práci kovářům umožňuje síla vody. Je to technologie stará pět tisíc let. Přišla k nám z Číny hedvábnou stezkou,“ vysvětluje správce. Kováři ji využívali především na výrobu zemědělských nástrojů, pluhů a podobně.

Vedle nástrojů se musela roztopit pec. „V té peci byla vrstva uhlí, vrstva rody, vrstva uhlí, a po deseti hodinách se ze dna vytáhla taková struskovitá houba, která se musela vzít sem do výhně, tady nahřát a omlátit kladivem. A tenhle proces kutí trval tři hodiny, než se omlátila ta struska, vymlátil z toho vzduch,“ přibližuje Radim Hlaváček těžkou práci kovářů.