Kovárna, kterou režim umlčel. Příběh rodiny Lojkových z Polničky po roce 1948

Podnik vyráběl vozy pro zemědělce, podvozky, kola, vleky za traktor i koňské podkovy a ještě po válce v dílně pracovalo třináct lidí. Kovárna fungovala už za první republiky i během druhé světové války, avšak po nástupu komunistického režimu se její osud začal dramaticky měnit. „Tatínek chtěl stavět novou chalupu a chtěl taky postavit Lojkovy závody. Jenže pak přišel padesátý rok,“ vzpomíná dcera Vlasta Svobodová.

Dům kovárny, ze kterého měla být za komunistického režimu vystěhována rodina Lojkova|foto:Dáša Kubíková, Český rozhlas

Rodina čelila výhrůžkám i strachu z vystěhování. Podle vzpomínek dcery někdo v noci zaklepal na okno a varoval je, aby František Lojek při předávání kovárny „vůbec nemluvil“, jinak mu hrozí ztráta domova. Když pak dílnu přebírala Strojní traktorová stanice, otec k předání raději ani nešel a místo něj mu byl přítomen bratr paní Svobodové. „Vždycky říkal, já jsem vám chtěl zachránit aspoň střechu nad hlavou, aby nás nevystěhovali,“ vzpomíná paní Vlasta na tatínka.

Přestože rodina mohla zůstat ve svém domě, tlak nového režimu neustával. František Lojek se totiž netajil odporem ke komunistům. Když mu mladí agitátoři polepili dřevěnou kůlnu plakáty, strhl je se slovy: „To je moje a já tady můžu mít, co já chci.“ Po znárodnění krátce pracoval ve strojní traktorové stanici, kde přišel s technickým zlepšením, uznání ani odměny se však nedočkal. On potom z té traktorové stanice odešel, a hledal místo jinde, a opravdu ho nemoh nikde najít. Nakonec vzali do Tokozu jako kaliče. a nastupoval tam za 1570 Kč.“Nakonec nastoupil do podniku Tokoz jako kalič, a to za výrazně nižší mzdu. Další tvrdou ránu rodině zasadila měnová reforma v roce 1953. „Vím, že přišel domů a říkal mamince, to jsou všecky peníze, který mě vyměnili,“ vzpomíná dcera na okamžik, kdy rodinné úspory prakticky zmizely.

Historický vůz z kovárny Františka Lojka v Polničce|foto:Dáša Kubíková, Český rozhlas

Ani tím však příběh kovárny neskončil. Objekt po čase využívalo jednotné zemědělské družstvo. Když se v roce 1968 František Lojek pokusil stanovit nájem, družstvo iniciovalo hlasování o vyvlastnění. Spor skončil u soudu – nejprve ve Žďáře neúspěšně, poté po odvolání v Brně vítězně. „On se soudil s těma jezedákama… a tam to vyhrál,“ říká Svobodová. Přesto zůstala pachuť křivdy: z dílny zmizelo vybavení i pracovní nástroje. Příběh rodiny Lojkových tak ukazuje, jak zásadně komunistický režim zasáhl do osudů drobných podnikatelů i jejich rodin.