Kovář, který fotí, fotograf, který ková. Jiří Hudec z Lísku zvládá obě řemesla

9. říjen 2025

S fotografiemi krajin Jiřího Hudce se můžeme setkat v kalendářích, knížkách, nebo na výstavách. 

Stejně tak můžeme u staré venkovské chalupy narazit na kované kliky, úchytky, či garnýže, které vlastnoručně vykoval. Jiří Hudec totiž ovládá obě řemesla. „Kovařinu dělám od roku 2006. To focení tím vlastně začalo. Svoje výrobky jsem si fotil, ale to byly jen takové ukázky, ne žádné umělecké dílo, jako je fotografie,“ přiznává kovář.

Jako v každé jiné kovárně ani tady nechybí výheň, buchar, kovadlina, pásová pila a mnoho dalších nástrojů. „Dělám třeba věšáčky, kliky, to se udělá polotovar třeba v zimě, a v létě se to kompletuje. Moje zaměření je hlavně takové to selské kování, ve stylu jako sto, sto padesát let zpátky. Mám rád věci, které jsou funkční. Když si někdo postaví pěknou roubenku, tak může mít kličky na oknech a kliky na dveřích ve stejném stylu. Pak se k tomu ještě dají udělat garnýže, světla, louče na chodbu, nábytkové úchytky. A ty se navoskují, aby to mělo pěknou kresbu toho kovaného železa“ popisuje Jiří Hudec svou kovářskou práci.

K fotografii se ale dostal také díky zálibě ve výletech. „Já jsem ještě i turista, rád chodím v přírodě, a ono se to pak propojilo s focením. Člověk zjistí, že strašně záleží na tom, kdy do té přírody přijde. Měl jsem takové období, že jsem hodně fotil noční snímky, památky Žďárských vrchů, s Mléčnou dráhou, nebo časosběry hvězd,“ vzpomíná na svou kolekci z roku 2020, kde noční snímky převažovaly. Vyfotil i zatmění měsíce nad Zelenou horou, které zpracovával 60 hodin, přiznává.

Na Vysočině fotí rád. Říká, že když krajinu zná, tak ví, kdy je kde pěkné světlo, v jakém období bude krajina zajímavá, a že krásná jsou místa, kde nic neruší: „Tady přes kopec k Míchovu, Velké Janovice, Bohuňov, Jimramov, Kuklík, Věcov. Máme krásnou krajinu hned za humny,“ říká Jiří Hudec. O to více v ní vynikne nějaký astronomický jev, jako například polární záře. „Nejdřív jsem vyběhl jen tady před barák. Pak to začalo nabíhat, tak si říkám, pojedu k Vítochovském kostelíku, to je taková dominanta. Tam jsem čekal asi hodinu a půl, a už jsem to chtěl sbalit, když to začalo nastupovat, když ten plazmatický oblak začal reagovat se zemskou atmosférou. To má pak různé barvy, jak to v té různé nadmořské výšce reaguje s kyslíkem a dusíkem. To se nedá dopředu naplánovat. Zatmění měsíce se dá naplánovat, ale ta polární záře je nevyzpytatelná,“ usmívá se kovář a fotograf.

Spustit audio

Mohlo by vás zajímat

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.